STARÝ···KOLA
Jak jsem potkal Cannondale
Petr Švejda | #starykola | Velo 4/2024
Doutnající uhlík čekající kdesi v koutě na závan větru, který mu dá zahořet. Tak popisuje Petr Švejda svou vášeň pro retro kola. Devadesátá léta položila základy jeho pomyslného ohniště. A to se naplno rozhořelo v momentě, kdy si vedle rodinného domu vybudoval dílnu. Protože když má chlap prostor, musí ho smysluplně zaplnit. A Petr to dokázal dokonale – koly značky Cannondale.
Poprvé jsme spolu mluvili po telefonu. Jak jinak než kvůli horskému kolu z Bedfordu s ikonickým nápisem Handmade in USA na rámu. V dílně mi přebývalo jedno Super V800 a osud tomu chtěl, aby našlo nový domov právě u Petra.
„Ahoj, měl bych zájem o SuperVéčko. Ale víš, nemůžu si ho koupit, mám těch kol fakt moc,“ řekl mi se smutkem v hlase. Následoval výčet kol zaparkovaných v dílně a závazek, že se s některými rozloučí – pokud si plácneme.
V tu chvíli mě začalo zajímat, co mi to vlastně volá za týpečka a jaký je jeho příběh.
Střih. SuperVéčko našlo nový domov. S Petrem natáčíme rozhovor online a já jen tak mimoděk zmíním název jednoho z největších německých inzertních serverů – KleinAnzeigen. Nikdy o něm prý neslyšel.
O týden později už mu vyjednávám dvě snová kola z dětství – modrozelený Klein Attitude z roku 1994 z Basileje a modrý Cannondale Raven z Mnichova. Co bych neudělal pro kamaráda, kterému nejde na KleinAZ založit účet. Říkám si u toho: „Jak tenká je hranice mezi vášní a pošetilostí?“ Netuším. Ale vím, že ty nejskvělejší věci na světě v sobě mají kousek od obojího.
Nejšťastnější dítě na světě
Začalo to, jak jinak, v devadesátkách. „S našima a s o dva roky starším bráchou jsme bydleli jen pár kilometrů od hranic s Bavorskem. Do cykloobchodů ve Zwieselu nebo v Regenu to nebylo daleko. Jezdili jsme tam obhlížet kola a vraceli se s batohy nacpanými prospekty. Mám je dodnes, nejstarší z roku 1990,“ otevírá svůj příběh Petr.
V té době sedlal Favoritku, ale blýskalo se na lepší, bikové časy. „Krátce po revoluci dostal kamarád horské kolo na sadě Shimano Deore LX. Na tehdejší dobu něco nevídaného – zeslabované trubky, kované kliky, indexové páčky. Nebál se ho půjčovat, což na tom všem bylo to nejlepší. Doslova jsme se o něj prali.“
Když Petrovi rodiče viděli, že oba bráchové propadli cyklistice, vzali je na výlet do Prahy. Psal se rok 1991, cílová destinace – Náměstí Republiky, obchodní dům Kotva. Vybrali jim tam dva Anleny Escape na sadě Suntour s 21 převody a jelo se domů.
„Vracel jsem se na Šumavu jako nejšťastnější dítě na světě. Ani trochu mě netrápilo, že na výběr byly jen velikosti M a XL a prozřetelní rodiče šli na jistotu. Tím myslím XLko, do kterého přece mladej co nevidět doroste,“ líčí s úsměvem Petr a já přikyvuji.
Okamžitě se mi vybaví vzpomínka na obří Esku Progres, kterou mi rodiče pořídili k desátým narozeninám. A na bolest, kterou jízda na ní přinášela. Při každém zastavení se můj rozkrok nevyhnutelně setkal s horní rámovou trubkou. Au.
Zpět ale do šumavských hvozdů k báječným hochům na létajících strojích.
„Horské kolo nás pohltilo. Poklidné výlety střídaly drsné zkoušky, co všechno naše stroje vydrží. Zabrat dostávaly vážně fest,“ říká Petr a navazuje odpovědí na moji tradiční otázku: „Radši v sedle kolo nebo u montážního stojanu?“
„Ježdění byl jeden velký neprobádaný prostor, rozborky a sborky našich kol druhý, neméně zajímavý. Bavilo mě obojí,“ dodává s tím, že vlastně nebylo jiné volby. Cykloobchody se na začátku devadesátek plnily součástkami jen velmi pomalu. Pokud na kole zahořelo něco, co nebylo běžně k dostání, muselo se improvizovat.
„K tomu jsem jako kluk z vesnického statku neměl daleko. Táta trávil hodně času v dílně – měl ponk, haldu nářadí, opravoval zemědělské stroje a ještě k tomu všemu byl vášnivým cyklistou. O vzor bylo postaráno.“
Pomalu otáčíme list a opouštíme období pionýrských let krátce po revoluci. Musela to být neskutečná doba, říkám nahlas a Petr přikyvuje.
„Dnes už mi to přijde úsměvné, tenkrát nám ale trojplacka 48-38-28 se sedmikolečkem 12-30 dala neskutečnou svobodu. Jak nahoru do kopce, tak z kopce dolů. Můj kamarád Pavel pak měl jednu z prvních odpružených vidlic Marzocchi PF1. Neskutečný tuning – a další porce svobody navíc.“
Sny z dětství
Říkám si při psaní těchto řádků: „Přiznejte se, kdo tohle nezažil?“ Hrkal jsem se na kole s pevnou vidlicí po Jizerkách a toužil po odpružení, lamentoval nad brzdnou silou cantíků a tajně pokukoval po vysněných paralelogramových véčkách.
Petr znovu přikyvuje. „Z peněz vydělaných na brigádách jsem pořizoval součástky a vylepšoval jimi svého Anlena. Vydržel mi pět let. Následoval Hot Rock s elastomerovou vidlicí Fastrax a později německé RS Topline osazené mixem Shimano Deore LX a XT. Sny však byly úplně jinde.“
Není to poprvé, co při sbírání materiálu pro tento seriál padá jméno ikonické speciálky Cyklo 69 a značek horských kol, které tu v devadesátých letech stály na place. Specialized, Scott a… Cannondale. Právě ten Petrovi učaroval nejvíc.
„S prvním pořádným Cannondalem jsem se potkal už v roce 1994 v Klatovech na místním závodě. Dostal mě svou brutální rámovou trubkou. Průměr sedmdesát milimetrů snad tenkrát nikdo jiný neměl,“ vzpomíná a přihazuje další dvě hliníkové ikony – Klein Attitude a Scott SuperAmerica.
„Zírali jsme na ně s otevřenou pusou na druhé straně hranice. Dodnes mám před očima výlohy tehdejších cykloobchodů i ty nedosažitelné ceny. Klein stál tolik, co nová Škoda Favorit.“
Zatímco Petr snil, postupně ladil své RS Topline k obrazu svému. „V Plzni jsem rád chodil do Ebola Bikes. Tehdy drželi zastoupení Hot Chili, německých hliníkových mágů s parádními celoodpruženými modely. Na eReSo jsem tam koupil sedlovku Roox, široké pláště Specialized a červené Magury HS 33 – dodnes je mám na jednom z Cannondalů,“ říká Petr.
S touhle výbavou už se dalo objet Krále Šumavy nebo se spouštět z šumavských strání střemhlav dolů. To druhé nakonec převážilo.
„Hromadné závody mě nechytly. Jezdit podle sebe a užívat si technické pasáže mi dávalo víc. Od mala jsem pokoušel limity svých kol i sebe samého. Sestřičky v klatovské nemocnici mě ostatně znaly jménem. Na šití jsem k nim chodil každý druhý týden. Dělaly si ze mě legraci,“ usmívá se šibalsky Petr.
Seznam jeho zranění by vydal na několik odstavců. Po jednom z těch horších karambolů ještě na Anlenu strávil doma celý měsíc. Na svět koukal jedním okem a mamka za něj psala úkoly.
Velký skok přišel s prvním pořádným zaměstnáním. Petr si pořídil celoodpružený Author Sovereign a nechal ho v Duratecu přestříkat šedou matnou barvou k obrazu svému.
„Dostával z kopce dolů slušnou bídu a po něm už to šlo ráz na ráz. Nejdéle mi z celoodpružených kol vydrželo Norco Atomic a čistokrevný sjezďák Specialized Demo se zdvihy 200 na 200. Na nich se už daly v bikeparcích dělat prasárny. Pud sebezáchovy mi nic neříkal, miloval jsem rychlost a pod kopcem vždy dlouhé minuty čekal na parťáky,“ vzpomíná Petr na nespoutané roky, které utnul až (vcelku pozdní) příchod prvního potomka.
„Dvanáct let nazpět jsem se seznámil s přítelkyní, před devíti lety se nám narodila dcerka a jako když utne. Hlava řekla: ‚Petře, neblbni.‘ Sjezďák osiřel a po pár letech šel z domu. Co vím, tak kluky z party potkalo to samé. Na celopéra jsem ale nezanevřel – nedávno jsem pořídil devětadvacítkové Cube Stereo na Kashimě. Jezdí skvěle a doufám, že pár let ještě bude.“
Dílna plná Cannondalů
Pokročíme v příběhu do současnosti. Teď už to nejsou báječní hoši na létajících strojích ani metrové lavice v bikeparcích. Bavíme se o cestě ke vybudování dílny, která připomíná miniaturní muzeum.
„V roce 2002 jsem vyrazil na stáž do Švýcarska. V jednom z tamních cykloobchodů na mě smutně vykouklo SuperVéčko s karbonovou kyvkou s vytrženým čepem zadní brzdy. Prý na vyhazov, nebo – když jinak nedám – na prodej za 70 švýcarských franků,“ vzpomíná Petr s poznámkou, že jinak nedal. A tak zubožený Cannondale putoval do Čech, kde se ho ujal pan doktor Bolek Krutor. Čep spravil a uhlík ze začátku příběhu začal pomalu hořet.
„Rám dostal sadu Shimano Deore LX, vysoustruženou redukci pro klasickou odpruženou vidlici SR Suntour a na dlouho byl relativní klid. Jen sem tam jsem domů přitáhl nějakého veterána – ameriku od značek GT, Raleigh, Univega. Vlastně už ani nevím, co všechno jsem tam měl,“ zamýšlí se Petr.
Před rokem pak dostalo sbírání úplně novou dynamiku – díky dostavěné dílně.
„V tátově království u ponku s vypůjčeným nářadím to začalo, ve vlastní dílně to teď pokračuje. Když jsme s přítelkyní dokončili stavbu vysněného domu, bylo mi jasné, jaká další stavba na pozemku přibude,“ říká Petr a dodává, že ani profesně není od své retro vášně úplně daleko. Živí ho strojařina v automotive. Velkou část dne tráví mezi stroji – žádná kancelářská krysa.
„Fascinuje mě poctivá práce a špičková technologie doby, která produkovala kola s životností daleko přesahující dvouletou záruční dobu. To dneska bohužel není vůbec pravidlem.“
Ponk, stěna na nářadí, regály na boxy se součástkami a prospekty. A hlavně – prostor pro krasavce, jak Petr něžně tituluje svá sbírková kola.
V posledním roce mezi ně přibyly hlavně Cannondaly, zatímco ostatních amerik začalo ubývat. Dílna není nafukovací. Mezi koly z Bedfordu s ikonickým nápisem Handmade in USA na rámu mají výsostné postavení už jen dva další kousky – vysněný hliníkový Scott SuperAmerica a ocelový Marin Team Issue, příklad, jak se může skvělý kauf proměnit v peklo na dvou kolech.
„Marin je kolo, které mě při slovech bizarní nákup napadne jako první. Podle prodejce šlo o plně funkční sběratelský kousek na sadě Shimano XTR M900. Za 5000 korun? Neber to,“ popisuje Petr obchod, který za něj obstaral kolega na služební cestě správným směrem (rozuměj – tam, kde se nacházelo kolo).
„Těšil jsem se, až ho rozeberu do posledního šroubku, vyčistím a složím zpět do původního a plně funkčního stavu. Za týden mělo být hotovo.“
Nebudeme napínat a pomůžeme si obrazem. Zavřete oči a zkuste si představit, co s „plně funkčním sběratelským kouskem“ udělají dva roky ve vlhkém a špinavém sklepě. Za týden byl Petr rád, že vůbec povolil všechny zarostlé šrouby, střed a sedlovku. Bez nasazení chemie se nehlo ani jedno.
Sváteční ježdění
Zdařilý návrat Marina mezi živé vypovídá o přístupu, který Petr ke svým kolům uplatňuje.
„Na devadesátkových kolech jezdím velmi střídmě, spíš svátečně, přesto se snažím každý kus po koupi vrátit do plně funkčního stavu,“ vysvětluje Petr. Katalogový stav ale není nutností, přes kterou nejede vlak.
„Občas popustím uzdu fantazii, jako v případě SuperVéčka od tebe. Měl jsem chuť ho osadit kompletní sadou Shimano XTR – a tak se i stalo.“
Celé naše povídání směřuje k jedinému závěru. Pro Petra jsou Cannondaly a další retro kola zhmotněním dětských snů. Dotvářejí atmosféru prostoru, kde mu je dobře. Za tři dekády se z nich stal spíš umělecký objekt než prostředek pro svobodný pohyb v přírodě. Ale i umění si zaslouží péči – alespoň jednou za den přijít a pohladit rám.
A když už jsme u těch dětských snů, otázka na závěr. Jaké ještě čekají na splnění?
Usmívám se, když si pouštím rozhovor ze záznamu. Padnou v něm tři klíčová slova: KleinAnzeigen, Klein Attitude a Cannondale Raven. A vy jste určitě četli úvodní odstavce článku, takže vám můj úsměv není záhadou.
Proč to děláš?
Rozborky a sborky kol dávají Petrovi oddechnout od shonu všedního dne. Občas mu stačí jen rozsvítit v garáži, vplout mezi své retro krasavce a kochat se jejich krásou.
„Je to můj relax a taky trochu závislost. Jiní se chodí nabíjet do lesa, na skalní vyhlídky nebo do nákupáků, já na to mám svou dílnu,“ usmívá se.
Nezabývá se ale jen retro koly. Sám si servisuje své moderní Cube Stereo – až na ty nejkomplikovanější úkony, které je lepší svěřit profíkům. Čas od času také ladí kola známým a kolegům z práce nebo s nimi sedne do auta a zajede omrknout vyhlédnuté kolo z online inzerce.
„V dílně se cítím svobodný. Mohu si plnit své dětské sny, skládat kola k obrazu svému, oživovat vzpomínky na ty roky, kdy jsme si nic takového dovolit nemohli, a přesto jezdili a byli maximálně šťastní,“ říká Petr. Dodává, že teprve nedávno si uvědomil, jak moc mu tyto emoce, třicet let uskladněné kdesi vzadu v mysli, chyběly.
A to je i důvod, proč chce mít svá kola stále na očích. Připomínají mu největší a vlastně i jedinou opravdovou vášeň z dětství – a kamarády, se kterými ji tehdy sdílel.
„Když ke mně do dílny chodí známí kvůli servisu, zpravidla se pozastavují nad tím, kolik mám kol. Trpělivě jim vysvětluji, že to nejsou jen obyčejná kola, ale krásné stroje, které tu udržují ducha raných let cyklistiky. Já ho chci předávat dál. Byla by škoda, kdyby se zapomnělo na dobu, kdy se věci vyráběly poctivě a s láskou.“
O tom, jaký je Petr nadšenec, vypovídá i naše sázka. Bude hotový dřív tento článek, nebo osazený rám Klein Attitude, který jsem mu pomohl získat z Basileje?
Přiznám se bez mučení – projel jsem to na plné čáře. Na svůj fail dostanu stručnou a skromnou odpověď: „Nejde přeci o rychlost, ale o to dělat věci se zápalem a pořádně.“
Poklady z Petrovy dílny
Cannondale 3.0 Series
Jeden z nejstarších Cannondalů v Petrově sbírce pochází z nabídky serveru Kola pro Afriku. A je v naprosto intaktním stavu. Radost pohledět – jak na kolo jako celek, tak na propracované detaily. Masivní hliníkové trubky, dokonale opracované svary, patky, kterými se později inspirovali čeští výrobci Duratec a RB, prohnuté trubky zadní vidlice (to aby se kliky vešly) i perfektně zachovalý lak.
I takovéto krasavce nadšenci věnují do sbírek pro dobrou věc. A jiní nadšenci si je kupují – a tím přispívají. „Na jejich web obvykle kouknu dvakrát až třikrát do týdne,” říká mi Petr během rozhovoru, který natáčíme v předvečer jeho cesty na For Bikes. Dodává, že i stánek Kol pro Afriku má v plánu navštívit.
Později, když jsem u něj na návštěvě a na focení, hlásí, že se zastávka u stánku trochu protáhla – nakonec tam strávil půl hodiny. Společně obdivujeme pionýrský Cannondale, „který tě na stezce nakope za sebemenší chybičku,“ jak říká Petr. A já nesměle těkám pohledem mezi trojkovou sérií, Ravenem a Stereem od Cube. Doba se vážně posunula o raketu.
Cannondale Super V 700
Celoodpružené SuperVéčko se v katalogu Cannondale objevilo v roce 1993 a postupně vytlačilo starší DeltaVéčko. Labutí píseň pro něj přišla v roce 2002. Celých deset let toto konstrukční řešení přežilo!
V našem výběru představujeme s Petrem dvě kola s rozdílným řešením zadní kyvky. Sedmistovka reprezentuje to starší z nich. Před sebou mám dobovou recenzi vůbec prvního modelu SuperV, která začíná úvahou, zda má vůbec smysl osazovat horská kola tlumiči. Úsměvné.
Následuje chvála spodní rámové trubky ve tvaru bazooky o průměru dvou a půl palců (téměř sedmdesáti milimetrů), výčet dalších pozitiv a filozofická otázka: „Dát nebo nedat za toto kolo tři a půl tisíce dolarů? To je oč tu běží!“
Historie ukázala, že to smysl mělo. V té době ale muselo SuperV působit jako naprosté zjevení. Osobně se Petrovi nedivím, že ho tehdy v Klatovech v roce 1994 uhranulo.
Cannondale Super V 800
Příběh žlutočerveného SuperVéčka jsem nakousl už na začátku článku – bylo to kolo, které mě s Petrem poprvé svedlo dohromady. A jak jinak, vše začalo na KleinAnzeigen.
Chytil mě za srdce tenhle krasavec v barvě připomínající legendární koktejl Tequila Sunrise (Cannondale ji tak sice netituloval, zato například GT u svého modelu Karakoram ano). A protože se nacházel poblíž Budyšína, tedy v dojezdové vzdálenosti od Liberce, neváhal jsem a vyrazil.
Můj cíl se ukázal být vesnickým stavením se zahradou posetou traktory a další zemědělskou technikou. Z okna voněla bramboračka. Týpek s vizáží bodrého sedláka mě přivítal slovy, že jeho podkroví přetéká sjezdovými speciály Cannondale a že tohle „maličké SuperVéčko“ koupil vlastně jen proto, že nemohl odolat dobré nabídce a super stavu po důchodkyni.
Pak tasil mobilní telefon a začal mi ukazovat fotky z Vintage Bike Masters, švýcarského MTB festivalu, kde si zajel retro DH závod. Kuriózní obchod.
Zbytek příběhu už znáte, pokud jste četli článek od začátku. SuperVéčko jsem přepustil Petrovi a ten ho vyšperkoval dobovou sadou Shimano XTR. Má se u něj skvěle.
Cannondale Raven
Tmavě modrý elegán s hliníkovým skeletem potaženým karbonovou skořepinou. To je Cannondale Raven, zatím poslední akvizice Petrovy sbírky.
Na jejím počátku stál, stejně jako u Kleina Attitude, inzerát na KleinAnzeigen, moje vyjednávání a mnoho telefonátů s Petrem na ose Liberec – Šumava. Žhavili jsme drát tak usilovně, že se mě dcerka Nina ještě měsíc poté pokaždé, když zazvonil telefon, zeptala: „Už zase Petr?“
Na rozdíl od Kleina si ale obchod Petr dotáhl sám. Jednoho sobotního rána pro Cannona osobně vyrazil do Mnichova. A pak už ho jen posunul na operační sál, kde proběhla rozborka do posledního šroubku a následná sborka.
Za sadu zvolil Shimano XT a XTR s duály – slepou vývojovou větev japonských inženýrů podle jedné strany názorového spektra, raritu, na kterou někteří dodnes nedají dopustit, podle té druhé. Vyberte si, co je vám bližší.
publikováno v časopise Velo 4/2024