STARÝ···KOLA

Domů

Blog

Sbírka

Pár slov

„Ve třinácti jsme začali s partou dračit na hradě Lukově. Skákali, sjížděli z hradeb, pilovali techniku. Kdo dá víc! Buď to vyšlo, nebo ses rozbil, posbíral a jel dál,” otevírá svůj příběh Tomáš Červenka z Fryštáku divokými začátky v sedle starého BMX 20. Psal se rok 1996, bezstarostné mládí s jasnou prioritou: žít srdcem! Nejdůležitější bylo, kolik kdo skočí palet. „Já jich dával devět nebo deset, pokud si dobře pamatuju,” dodává s úsměvem.

Neplechy nedělal jen na Lukově nebo v ulicích Zlína, ale i doma v dílně. Prvním upgradem prošlo jeho BMX za přispění strýcovy svářečky. „Přední brzda nebrzdila, i když jsi zoufale mačkal páčku až k řídítkům. Ze starého horského kola jsem uřezal čepy, navařil je na přední i zadní vidlici a nasadil Véčka. Namísto torpéda šla dozadu nába se cvrčkem, na ráfky vrstva gumoasfaltu. Hned to mělo jiný grády.”

Velmi brzy začal Tomáš spravovat kola všem svým známým. A nejen jim. Od šestnácti začal docházet na brigády k Přemyslu Žaludkovi do CykloGatu v Malenovicích. Poprvé se mu tam do rukou dostaly opravdové skvosty: Moratky, Litespeedy a Kleiny. Kultovním strojům od vizionáře Garyho Kleina zůstal věrný dodnes, ale o tom až později.

Do Malenovic dojížděl Tomáš jak jinak než na kole. A pokaždé s hromadou adrenalinu v těle.

„Postavil jsem staré Colnago s osmičkovým řazením na rámu, tenkýma galuskama a hrazdou na řídítkách. Rychlost byla moji mantrou. Ve Fryštáku jsem se zavěsil za autobus a do práce upaloval ve vzduchové kapse. Řidiči si jen klepali na čelo a troubili.” Pud sebezáchovy Tomášovi tenkrát nic neříkal.

Jak říká moje kamarádka, vědkyně žijící v Belgii a specializující se na demografickou statistiku: „Když chlap přežije ve zdraví třicítku, může si sakra oddechnout.”

Od hořčíku k titanu

V té době byl Tomáš zhruba na půli cesty mezi BMX a cyklotrialovým speciálem. „Ze začátku jsem skákal na katalogových šestadvacítkových horských kolech. Stačilo jen sehnat tu nejmenší možnou velikost,” říká a s námahou sází své stroje na stůl.

„To víš, prošly mi jich pod rukama spousty. Začínal jsem skákat na Rock Machinu, později na hořčíkové Meridě ve velikosti S, osazené vidlicí Rock Shox Judy, přední kotoučovou brzdou Hope a řídítky EXU. To byla naše značka, pamatuješ?” Přitakávám – hned se mi vybavuje jejich představec ve tvaru kostky.

„Když už je řeč o Judynách… ty jejich plastové zátky v nohách absolutně nezvládaly naše skákání. Čas od času je pružina při jízdě vymrštila přímo na mě. Když mi jedna trefila krk, došla mi trpělivost. U kamaráda jsem nechal vysoustružit duralové a bylo po problému.”

Výčet přechází k čím dál větším lahůdkám a vrcholí šestadvacítkovým cyklotrialovým speciálem z titanu. Od koho jiného než od Morati!

„Prodal mi ho Pavel Čep, když se rozhodl vsadit na dvacetipalcová kola. V Morati údajně vyrobili jen pět takových cyklotrialových speciálů. Jezdilo se na něm skvěle. Dodnes mě mrzí, že jsem ho pustil – i když byl několikrát svařovaný.”

Fryštácký Hans „No Way” Ray

Tomáš prokládá rozhovor krátkými odbočkami. Tu a tam pustí na YouTube video – a já se nestačím divit. „Byl nás plný Zlín. Dvacetičlenná parta lidí projížděla ulicemi a skákala, kde se dalo. Když kluci zatoužili po změně prostředí, poskládali jsme se do mého auta a vyrazili na závody nebo jen tak objevovat nová města.”

I to ale odvál čas a Tomáš chtě nechtě mačká slzu. „Dívej, tady jsem vyskákal celý eskalátor. Dnes už bych to nedal – ramena i kolena mám odoperovaná, čtyři plotýnky vyhřezlé a moje žena Monika mě neustále popichuje, že bych měl zhubnout,” směje se a dodává, že zpomalit by mu taky neškodilo.

Návrat do cyklotrialu by mu prý trval rok – a stejně by to už nebylo jako dřív. Pudu sebezáchovy se holt s přibývajícím věkem naslouchá jinak. A po čtyřicítce, s manželkou a dvěma dětmi? To už je úplně jiná liga.

„Až zpětně mi došlo, co se mi tenkrát všechno mohlo stát. Skákal jsem třeba tři zábradlí za sebou – na posledním mi ujelo zadní kolo a následoval pád zády přímo na kovovou hranu. Kdybych v tom zlomku vteřiny nedal instinktivně ruce za sebe, nesedím tu dneska s tebou na židli, ale na vozíku.”

Otáčíme list, ale ještě chvíli zůstáváme v minulosti. Zajímá mě, co Tomáše v mládí bavilo kromě skákání přes všemožné překážky. Někdo rád bastlil v dílně, jiný se hodiny toulal po cykloobchodech. Tom si vystačil se třemi písmeny: VHS.

„New World Disorder jsem si dokázal pustit za den klidně i dvacetkrát. Mým vzorem byl samozřejmě Hans Rey. Podle něj jsem trénoval techniku, bunny hop, vrtulník a další triky. Zapomenout nemůžu ani na Libora Karase a jeho Cannondale s loukotěmi Spinergy. Zavřu oči a vidím ho, jak na jednom videu skáče na střechu policejního auta.”

Plnoletý byznys

Říkám si, jak se kluk z Fryštáku, který v ulicích páchal divočiny, dostal k tak seriózní sběratelské záležitosti. Kola Garyho Kleina patřila ke špičce své doby a jejich astronomické cenovky je činily dostupnými jen pro cyklisty s plnotučnými konty. Dnes jsou považována za chloubu každé sbírky.

Tomáš je ale muž činu. Respektive mnoha a mnoha činů. „V osmnácti jsem si vyřídil živnost a v garáži na Vítové otevřel svůj první cykloobchod. Už tenkrát mi kamarád Čechoameričan posílal ze Států součástky, oblečení a časopisy, které tu nebyly k sehnání – takzvanou polskou cestou. Některé z nich jsem měl dokonce ještě dřív než oficiální distribuce.”

První Tomášovo horské kolo na XC, které mu ze Států přivezla polsko-americká přepravní firma Polamer, byl Cannondale F700 v modré týmové barvě. Objel s ním Drásala – a dodnes ho má. Nejen skákáním je člověk živ.

„V roce 2008 jsem se vydal za kamarádem do Chicaga osobně, pomáhat mu v cykloobchodě, nabrat nové kontakty i zkušenosti. Založil jsem si tam účet, vyfasoval kartu a od té doby obchody nabraly na intenzitě.”

Je to dar i prokletí zároveň, jak později zjišťuji u Tomáše ve skladu. Připadám si jako v japonské centrále Shimana na konci devadesátek – tolik součástek XT a XTR ve stavu NOS (nové nikdy neosazené zboží), dokonce v originálních krabičkách, jsem v životě neviděl. A japonskými sadami to tu zdaleka nekončí.

Jednou prý Tomáš koupil dvě stovky plášťů IRC Mythos s kevlarovou patkou a cihlovým bokem. Supervýhodně, po pěti dolarech. Nevyužili je jen místní chrti. I babky ve Fryštáku na nich dodnes válí při cestách do samky pro nákup.

„Když se jako fanda retro kol pohybuješ po Státech, narážíš na kola i součástky na každém druhém rohu. Bohatí Amíci mají velké sklepy, obří garáže, místa dost. Koupí něco nového, to staré prostě hodí do krabice nebo pověsí na hák – a neřeší to. Kamarád od nich začal ta stará kola a komponenty skupovat a dneska má plný dům. Trochu mě tím nakazil,” vzpomíná Tomáš. Devadesátá léta pro něj znamenají designový i materiálový vrchol horské cyklistiky. Sbírání ho vrací do vzpomínek na tuhle skvělou dobu.

„Začal jsem s Cannondaly, ale pak mě naplno pohltila značka Klein spolu se součástkami Paul, Kooka, Ringlé a dalšími CNC raritami. V devadesátkách po nich byl obrovský hlad. Amíci v nich viděli poctivé řemeslo, a navíc je úplně pobláznily barevné anodizace. Když jsi to měl tenkrát na kole, bylo to vážně něco!”

Značka Paul je ostatně uctívána podobně jako Klein. V devadesátkách stály její přehazovačky kolem 350 až 400 dolarů. Dnes si prodejci za zachovalý kus neváhají říct rovnou tisícovku – a bez problémů se najdou nadšenci, kteří ji z peněženky vytáhnou.

Třiadvacet a půl tisíce korun v přepočtu za přehazovačku, která možná funguje stejně dobře jako Shimano STX? I to je důkaz kultu.

„Nemysli si, že jsou moje kola jen lapače prachu. Teď je mám skoro všechna rozhrabaná, ale jakmile najdu čas je dát dohromady, vyrazí rovnou do lesa okusit poctivé fryštácké bahno. A platí to i pro Paula. Otestuju ho proti starému osmičkovému XTR a jsem zvědavý, jak si povede s jemností řazení,” uzavírá svůj příběh Tomáš.

Ápropos, jako už v mnoha rozhovorech předtím, stáčíme na závěr řeč k barvám. Za velkou louží jsou oblíbené už dlouho a i u nás doba (černého) temna pomalu odeznívá. Do popředí se dostává barevný tuning karbonových rámů, eloxované náboje, brzdové páčky, řídítka, sedlovky i pláště se skinwall boky.

„Takže se barvy brzy vrátí v plné síle?” ptám se se zájmem. Tomáš se jen šibalsky usměje.

Proč to děláš? Protože kult Klein!

„Byla by škoda nechat tak skvělou značku upadnout v zapomnění,” vysvětluje Tomáš skromně své pohnutky. V podkroví mezitím odpočívá dvanáct jeho Kleinů. O pár týdnů později mi londýnský sběratel Leon prozrazuje, že „zná několik opravdu velkých britských sbírek, zhruba o dvaceti exemplářích.”

Okej, Tome, myslím, že se v Česku díky tobě nemáme zač stydět.

„Deset let mi ta kola visela na zdech. Poslední tři roky se jim ale věnuji a vracím je do původního stavu. Rozebírám je do posledního šroubku, leštím, měním komponenty za lepší nebo dobovější. Je to jako renovace staré motorky nebo auta – jen podstatně jednodušší,” popisuje Tomáš.

Všechny jeho kousky mají původní laky, některé jsou rozestavěné a čekají na díly. „Originální součástky hledám doslova po celém světě. A když na ně narazím, stojí ranec. Plastové víčko komba? 30–40 dolarů. Průhledné gripy? 50–60. S tím holt musím počítat, když chci mít kola dotažená do posledního detailu.”

Nikdo, ani Tomáš, ale nechce při sbírání kol vykrvácet. „Nejradši hledám na americkém Craigslistu – je to něco jako náš Bazoš, jen podstatně větší. Musíš se tam proklikat přes filtry jednotlivých států, pak to jde. Sleduju nabídky z Kalifornie, Colorada a Utahu. Tam se na kolech jezdí nejvíc a zároveň tam jsou peníze,” vysvětluje a obratem dodává, že je potřeba mít na místě spojku, ke které prodejce kolo pošle.“

„Kamarád z Chicaga posílá kontejner čtyřikrát do roka. Právě teď u něj čeká na cestu do Evropy můj první Adroit, vrchol nabídky a naprostý sběratelský sen.”

Přestože by se mohlo zdát, že jde všechno jak po másle, realita je jiná. „Dnes už zachovalý Klein za dobrou cenu jen tak neobjevíš. Chce to čas a poctivé hledání. Když máš štěstí, narazíš na zaprášený kousek, který někomu visel roky v garáži a teď se ho rozhodl prodat na Craigslistu. Ne na kšeft za vyšponovanou cenu, ale jednoduše proto, že mu překáží.”

Klein je podle Tomáše Lancia Delta Integrale nebo první Audi Quattro cyklistického světa. Špičkový stroj, za který se sběratelé přeplácejí. Kdo ho má, neprodá. A pokud ano, řekne si o plnotučnou částku. Důvod je prostý: historie si cení vizionářů.

Gary Klein, absolvent prestižního Massachusetts Institute of Technology a průkopník oversize hliníkových trubek v cyklistické branži, k nim patřil. „Baví mě zpracování jeho rámů – trubky mají tak tenkou stěnu, že je div že nepromáčneš rukou. Gary předběhl dobu skoro ve všem: broušené svary, špičkové laky, lanka vedená vnitřkem trubek nebo zadní vidlice, která od středu k patkám mění profil ze čtvercového na kulatý,” popisuje Tomáš se zápalem v hlase jen některá z mnoha unikátních řešení.

A nejen s rámy si Gary Klein vyhrál. Jeho MC bar, svařený z představce a řídítek, je další nadčasová vychytávka, nad kterou se společně rozplýváme.

„Dnes tomu Trek, respektive Bontrager, Scott, Canyon a další říkají kombo – a vyrábějí to převážně z karbonu. Nedivil bych se, kdyby se inspirovali u Garyho,” zamýšlí se Tom a přidává své niterné poselství: „Byl to frajer. Je mi ctí pečovat o jeho kola a držet jeho odkaz naživu.”

publikováno v časopise Velo 3/2024