STARÝ···KOLA

Kluk z Vinohrad

Zdeněk Dvořák | #cestisberatele | Velo 2/2024

Stojíme v Dejvicích na Kulaťáku, divná bandička na starých rachotinách. Ocelové Kony místních borců, GTčka z Plzně, Scott až odkudsi ze Svitav, můj Fort přestavěný na restmoda s pohonem 1x10, dnes už pomalu také historickým. Kafe Kiosek zklamal ztichlými kávovary, radost naopak přineslo podzimní slunce. Vypadá to na krásný den na stezkách Divoké Šárky! Když už pomalu cvakáme tretry do pedálů (ti progresivnější vybavení SPDčky), brzdí před kioskem stará Felda. Poslední opozdilec dorazil. A hned tahá z kufru torzo kola s vidlicí Marzocchi Bomber Z2.

Zdeněk Dvořák Velo Čeští sběratelé

Nikoho nepřekvapí, že polovina bandičky úlovek okamžitě poznává. Ještě včera visel na cyklobazaru, kde si na něj brousili zuby. „Chtěl jsem Bomberku, abych se na ni mohl doma dívat. Rozebrat ji, složit a pověsit na zeď,” vykládá náš opozdilec Zdenda Dvořák, když opět sedá do auta. Odjíždí zaparkovat a ze stojanu na střeše vysvobodit svou Fialku. Ještě o ni bude řeč.

Mladická zvědavost

K cyklistice přičichl Zdenda v dětství díky nevlastnímu tátovi. „S mamkou se potkali v Malešicích. Jezdil za TJ Kovo a jeho kolo si vybavím dodnes. Černé devadesátkové Colnago, ocelový rám letovaný do chromovaných mufen, sada Campagnolo Super Record. Doma se kolem něj chodilo s nábožnou úctou, nesmělo se na něj sahat, jakože vůbec,” otevírá svůj příběh kluka z Vinohrad. Jiných Vinohrad než dnes. „S klukama jsme v okolí prolezli snad každý sklep i půdu. Nezamykalo se. Babky na dvorcích sušily prádlo a vyháněly nás od něj, zatímco jejich dědci vysedávali místních putykách. Hotová romantika.”

První Zdendovo „opravdové” horské kolo přišlo záhy, byl jím Amulet na sadě Shimano Alivio. „Poctivě jsem si našetřil a ve finále mi ještě něco dohodila mamka. V původním stavu vydržel dva týdny, pak podlehl mé mladické zvědavosti,” vzpomíná a jmenuje jeden ze zásadních faktorů, které formovaly jeho sběratelskou vášeň. „Kolo bylo neustále rozebrané, průběžně laděné k obrazu mému. Chodil jsem po pražských cykloobchodech a očumoval vitríny plné pokladů mimo mé finanční možnosti. Zachraňovala mě sbírka hokejových kartiček. Vážně. Se spolužáky z motivějších rodin jsem je měnil za součástky z jejich kol. A tu přihodil horší přehazovačku, tu brzdové čelisti… aby to naše šmelení jejich tátové neprokoukli,” směje se Zdenda.

Shimano XTR RD M952 Koolstop Eagle Ceramic Selle Italia The Lion King Shimano Deore XT CS M737

Situace se mírně zlepšila s brigádou v cykloobchodě Gem v Legerce. Logické vyústění Zdendova domácího bastlení a toulek po cykloobchodech. „Začal jsem jim po škole pomáhat v servisu. Občas i místo školy,” říká téměř polohlasně. Sto padesát korun za kolo a téměř neomezený přístup k jetým součástkám, které pod jeho rukama vstávaly z mrtvých. Některé. „Kluci závoďáci po sezoně a někdy i během ní nosili dobité kousky. Dávali nám je za super ceny. Já chtěl třeba vyrazit na závod, ale věděl jsem, že to moje vidlice nedá. No tak jsem v servise sáhnul po jiné vraždě, dal jí péči a doufal, že přežije,” popisuje Zdenda a dodává, že všechna jeho kola z té doby byly pořádné „zbastleniny”.

V té době tajně snil o kosmickém Marinu Team FRS, Proflexu s vidlicí Girvin nebo dnes ikonickému Mountain Cycle San Andreas. U posledního jmenovaného modelu se shoduje s nadpoloviční většinou mnou vyzpovídaných sběratelů. „Neskutečně se mi líbily Cannondaly s Headshokem a pak ti bídáci vymysleli Lefty. Když jsem ji poprvé viděl u Štěrby ve Skořepce naživo, zůstal jsem stát jako přikovaný. Pět minut před zavíračkou za mnou přišel prodavač, že už bych měl jít domů. Koupil jsem od něj alespoň dvě duše, tak mi bylo trapně. V Šedesátdevítce v Řeznické mě zas odháněli od rudého Stumpjumpera M4 pověšeného na zdi. Ať mě prý ani nenapadne na něj sahat,” směje se podruhé Zdenda.

Vůně dálek

„O víkendech mě doma rodiče moc nevídali. Dodnes se divím, že to trpěli a že se nebáli. Když jsem v třinácti začínal, cyklistika pro mě byla nástrojem k dosažení svobody a až potom sportem. Mé toulky směřovaly do okolí Prahy, do Brd nebo Posázaví. Čas od času jsem sednul ráno na vlak a pak se celý den vracel domů,” vzpomíná Zdenda na dobu, kdy svou zálibu postupně dotáhnul k deseti až patnácti tisícům kilometrů ročně. Obsahovaly nejen ony toulky krajinou, ale i rychlé cross country závody, okruhy na velodromech v Motole a na Třebešíně nebo lety střemhlav z kopce dolů. „Na ty jsem ale spíš neměl žaludek. Na první dobrou si vybavím Monte Bů a Michala Prokopa. Když to tam poslal, musel jsi smeknout. To není normální člověk.”

Alpinestars Cromega

Po dokončení stavební průmyslovky přišel plíživý konec cyklistické vášně. Delší odmlka způsobená změnou životních priorit. „Vrhnul jsem se naplno na stavařinu a ve volném čase se nadchnul pro lezení. Vidíš, pořád jsem dělal něco rukama,” říká Zdenda a výčtem aktivit nekončí. Za ním však následuje výčet zranění a dalších životních karambolů. „Rozjel jsem úspěšně stavební firmu a připadal si jako mistr světa. Místo vytoužených kol přibyla v garáži Audina a vše se zdálo být krásné a dokonalé. To víš, že nakonec nebylo. Přišly pády na dno a hrabání se zpátky. Útěky do skal, abych to ustál. Nějaký čas jsem bydlel na horolezecké stěně v Holešovicích. Kamarád mi tam uvolnil malý byt a já se mu na oplátku o tu stěnu staral. Zpětně jsem za tu zkušenost rád. Přinesla poučení i moji životní parťačku Lenku.”

Bod zlomu

Poté co Zdenda překonal svoje životní karamboly, začal tíhnout k návratu do sedla i se svou Lenkou. Na zkoušku koupil bílé šestadvacítkové RBčko, sednul na něj a po patnácti kilometrech bídně zhynul. „V mládí bylo skrze mě vidět, při obnovené premiéře jsem měl metrák. Co Ti budu povídat, stranil jsem se všech kamarádů, kteří se o mém návratu do sedla doslechli. Vyjezdit o samotě hříchy mládí trvalo nejmíň čtyři měsíce, až pak jsem se odvážil mezi lidi na delší švih.” Myšlenky se samozřejmě stáčely i k novým strojům, ale všechny rychle zapadly. „Chtěl jsem nekompromisního závoďáka, ale bez ambice utopit v něm statisíce. A upřímně, i kdybych je měl, nevybral bych si. Dřív byla špičková kola unikátní, dneska je jedno jako druhé, černý rám, černá vidlice, žádné emoce.”

U RBčka by pravděpodobně na dlouho zůstalo. Osud tomu ale chtěl jinak. „Po dlouhé nemoci zemřel můj nevlastní táta, a to vyplavilo na povrch vzpomínky. Na jeho Colnago se Super Recordem a na Trekking Fox se Shimanem DX a vidlicí Tange Struts, který jsem po něm kdysi jezdil. Na Sport Prague, kde jsem díky němu získal autogram mistra republiky Jana Veselého nebo v zákulisí osedlal titanovou Moratku. Ucítil jsem, že tu díru musím něčím naplnit,” říká Zdenda a přesouvá svůj příběh do nedávné minulosti. „Začal jsem si dělat radost. Lence koupil Cannondale M900 alias Fialku a poté Jekylla, sobě Spešla a Super Véčko.”

Kangaroo Red Soil

Společně s vášní pro jízdu opět vzplanula i vášeň pro bastlení. Při našem hovoru se z okna díváme na cykloobchod v přízemí protějšího paneláku. „Tam jsem jeden čas docházel celkem pravidelně pro nářadí. Začal jsem vybavovat dílnu a nakupovat kola. V krátké době se jich v bytě a v naší chatce v Polabí nakupilo skoro třicet. To, co mě nejvíc chytlo, zůstalo. Zbytku jsem se zbavil. Lenka je tolerantní, ale přeci jen nechce mít z našeho panelákového bytu sklad,” mrká na mě Zdenda. Pak se odmlčí, zaběhne do ložnice, zvedne tam rošt postele a zpod něj vyloví ikonický rám Kangaroo Red Soil. „Dívej, ten mám vlastně déle jak to RBčko. Našel jsem ho v Praze cestou z hospody u popelnic. Vypadá, že si z něj chtěl někdo udělat snowbike,” popisuje mi svůj úlovek snů a dodává, že po jeho nálezu prolezl všechny okolní popelnice. Prý pro jistotu, že se v nich neskrývají další klokaní součástky.

Ptám se, kde tu třicítku kol sehnal. Odpovědí je, že převážně v Česku. Rád obchoduje s lidmi napřímo. Díky své praxi mechanika alespoň vidí, v jakém stavu věci nakupuje a co ho bude stát případná repase. „Na dovolené na Gardě jsem v české inzerci objevil šestadvacítkový Specialized Epic na sadě Shimano XTR. Karbonový rám a tlumič Brain z něj dělají nekompromisně tvrdé a rychlé kolo. Hned jsem psal a dozvěděl se, že kolo je volné a majitel po mém návratu také odjíždí na dovolenou,” líčí Zdenda, jak si zadělal na čtrnáct dní nekvalitního spánku. Když se konečně zadařilo, zjistil, že tečou brzdy a vidlice má totálně vydřené nohy. I přesto dnes kolo visí u něj doma na zdi. Den před mou návštěvou dostalo jako dárek novou vidlici FOX. Cílový stav je prý setup Petra Sagana.

Cannondale M900 Girvin Cannondale M900 Girvin

Naše povídání by nebylo úplné bez tradičního zamyšlení nad tím, jak stará kola citlivě vracet do života. Dobově korektně nebo jinak? Zdenda na to jde především pocitově. Na konci musí být spokojenost. „Jednoho večera bloumám po bazosi a zaujme mě inzerát na odpružené vidlice Rock Shox a Marzocchi našeho starého známého Vladka Porvy. Na fotce za nimi leží v pytli cosi, co identifikuju jako vidlici Girvin. Volám, zda je na prodej. Prý ne, ale na co ji chci. Říkám, že není do šuplíku, že ji chci jezdit. Vladko ihned otáčí a domlouváme se na fér ceně.” Přikyvuji. I já raději prodávám součástky lidem, kterým budou k užitku. „Doma mi vrtá hlavou, co s tou divnou věcí s ještě divnější barvou (něco mezi okrem a špinavým pískem) udělám. Na RBčko ne, to by bylo hrozný. Ukládám ji do krabice. Za čas servisuju Lenky Cannondale M900. Má nádhernou fialovou metalízu, nejkrásnější barvu své doby. Zkouším nekorektně vyměnit Pepperonku za Girvina a ono to sedí! Tahám ze šuplíku zlaté rohy, koupené za padesát korun v obchodě naproti. Heureka! Dobrá práce se podařila.”

Na úplný závěr se Zdendy ptám, zda ještě plánuje hřešit a pokud ano, jaká kola by mu za hřích stála. „Sny mám reálné i naprosto nereálné. Mezi ty první patří určitě klasická silnice, buď československá od Antonína Periče nebo italská ze sedmdesátých let od Ernesta Colnaga. Starou nadčasovou řemeslnou klasiku nebo opravdový závodní stroj, který už skvěle fungoval. Z horských kol bych rád rudý Stumpjumper M4, přesně ten model, od kterého mě odháněli v Řeznické ulici. A asi Tě nepřekvapí, že bych nepohrdnul ocelí od Toma Ritcheyho,” zasní se a poté reálně zhodnotí situaci. „Na to všechno se dá dosáhnout. Přinejhorším prodám rohovku, ledvinu a bude. Na můj poslední sen bohužel nestačí ani to. Rád bych jednou osedlal týmový sjezdový speciál Cannondale Fulcrum. Ale to si opravdu nechávám do říše snů. Leda bych ještě stihnul založit druhý Metrostav a nadělil si to místo služebního Lamborghini.” A tak je to podle mě v pořádku. Každý sběratel potřebuje trochu rácia, které ho drží nohama na zemi i trochu snění udržujícího jeho hlavu v oblacích.

Bonus: Příběhy z Legerky

Pro kluka z Vinohrad, který měl hluboko do kapsy, byla brigáda v cykloobchodě Gem požehnáním. Stačilo šikovné ruce a trocha invence. „První pořádné horské kolo mi přepustil můj nevlastní táta. Zbavil jsem se svých předchozích strojů na Aliviu a s radostí adoptoval jeho Trekking Fox ve velikosti dvacet palců. Na dorostence se sto sedmdesáti centimetry to bylo příliš. Můj rozkrok se čas od času nelítostně potkal s horní rámovou trubkou, to ale nemohlo zkalit mou radost. Jedinou vadu na kráse, vidlici Tange Struts, jsem celkem záhy vyměnil za funkčnější model,” vzpomíná Zdenda na svou tehdejší startovní čáru.

„Jak jezdit za peníze, které nemám?” Otázka, kterou si kladl často a určitě nebyl sám. Když došly hokejové kartičky, vyřešil svůj problém brigádou. „V Legerce byla skvělá parta. Na montážním stojanu se točila kola, o kterých se mi ani nesnilo. Součástky se od zákazníků daly sehnat snadno a za pár korun, jen totálně ve smrti. Vzpomínám na odpruženou vidlici Manitou X-Vert v krásné oranžové barvě. U původního majitele dostala bídu. Já ji vzal jako provizorium na závod a večer poté z ní vysypal úplně rozpadlé elastomery. Daroval jsem ji kamarádovi, ten sehnal elastomery nové, nepasující, ořezal je nožíkem a X-Vert sloužil dál. Taková byla doba.”

Zdeněk Dvořák Velo Čeští sběratelé

„Jindy se mi do ruky dostala vidlice Rock Shox Psylo v ještě krásnější zlaté barvě. Zubožená s rezavými kluzáky. Vzal jsem jemný smirkový papír, zbavil kluzáky rzi a poté je důkladně vyleštil. Jak to ale celé zkompletovat, aby z vidlice netekl olej? Vyrazil jsem do Hostivaře do speciálky na těsnění a strávil tam odpoledne s šuplerou v ruce. Úkol zněl jasně, najít pasující těsnění o kousek širší než originál. Povedlo se a Psylo ještě rok jezdilo,” líčí Zdenda se zápalem v oku. Vrcholným okamžikem té doby pak byl nákup vytoužené vidlice Rock Shox SID. Z druhé ruky samozřejmě. Vydržela na Authoru Vision dva měsíce, než zmizel neznámo kam.

„Všechna kola té doby si už nevybavím. Bylo jich požehnaně. Rád vzpomínám na několikrát svařovaný, totálně dobitý RB Bandit na blbnutí po městě. Zpětně se kaju za to, jak jsem se na něm neohroženě probíjel mezi auty Prahou. Nebo za to, jak jsem si po závodě profíků projížděl trať Pražských schodů a jak mě tam naháněli organizátoři. Těší mě, že jsem ty roky přežil,” zavírá Zdenda se slzou v oku svoje vzpomínky na Legerku.

Proč to děláš?

Adrenalin sehnat pěkného veterána, adrenalin sehnat ladící součástky, adrenalin poskládat to celé do jednoho kompaktního celku. Na závěr úleva, dobrý pocit z dobře odvedené práce. „Najednou si uvědomíš, že koukáš na artefakt z doby, kdy byla cyklistika celým tvým životem. Všechno bylo nové a víc opravdové, všichni nadšení z každé novinky na trhu. Na druhou stranu, nestavím kola pro kola. Nebavilo by mě se na ně jen dívat. Koupit drahé ikonické kolo a bát se na něm jezdit. Desítky tisíc najetých kilometrů mého mládí se nezapřou. Jakmile je hotovo, chci své dílo vytáhnout ven a projet.”

Na stezkách se ale Zdenda ke svým veteránům chová s úctou. Jak jinak. „Občas popustím uzdu a pošlu to z kopce mezi stromky. S rozumem, ne za každou cenu, s otazníkem jestli to vyjde nebo skončím v kotrmelcích. Rakvit se můžu na jiných kolech,” dodává s úsměvem. I mezi svými veterány rozlišuje. RBčko je prý kostitřas za trest, Fialka leštěnka, Super Véčko daily driver, ostatní kousky jezdí svátečně nebo čekají na repas. „Na kola, která jezdím nejvíc, dávám víceméně dobové, ale zároveň na bazarech běžně dostupné díly. Nebojím se pak Super Véčko vzít na sníh a do soli. Od toho ho mám. Dělá mi radost, protože funguje famózně. Za dobu, co sbírám, mi rukama prošly ještě kamarádův Trek Y alias kytara a vysněné GT LTS. Obojí bylo zklamání, jízdní vlastnosti mě absolutně neoslovily.”

Poklady ze Zdendovy sbírky

Cannondale M900

Cannondale M900 “Fialka”

„Cannondale M900 alias Fialka byl původně zamýšlen pro Lenku. Kupoval jsem ho v Praze na Babě za velmi příjemnou cenu od postarší dámy. Stěhovala se z domku a potřebovala pustit přebytečné věci. No a jelikož si po operaci kyčle koupila elektrokolo, zůstala Fialka na ocet. Celou tu dobu měla jen tuto jednu majitelku a dokonce se svezla na tratích Českého poháru. Patrně ale velmi decentně, protože ta parádní fialová metalíza je vážně v super stavu,” ukazuje mi Zdenda svůj oblíbený stroj. Lenku na něm prý trápil jen chvíli, do okamžiku, než objevil inzerát na celoodpruženého Jekylla. Poté se Fialky ujal, vyladil ji odpruženou vidlicí Girvin a jezdí s ní hrdě na retro srazy. Co je na ní ještě bizarnější než Girvin? Zkoumám řídítka a tipuji jejich šířku. Zdenda tahá metr z šuplíku. Krásných 51,5 centimetru. „Zvykneš si.” No nevím.

Cannondale SuperV 750SX

Cannondale Super V 750SX

„Super Véčko je daily driver. Jel jsem pro něj na Zbraslav. Na fotkách vypadalo značně neudržovaně. Majitel byl mladý týpek, který mu dával zabrat. Našetřil si na novou raketu a tuhle pouštěl za dobré peníze. Cannona jsem celého odstrojil, udělal čepy i tlumič. Můj první servis tlumiče vůbec. Šlo to hladce, což mě potěšilo a namotivovalo. Mimochodem, druhý servis tlumiče dopadl naopak katastrofálně, úplně jsem ho zprasil,” směje se Zdenda. Do Lefty se prý po této zkušenosti dívat nechce, raději si na to někoho sežene. Kolo má poskládané stylem „co šuplíky daly”, místy moderněji, než by bylo záhodno. „Měl bych shánět brzdy Magura Louise, jenže ty nebrzdily ani nové. S mou váhou to na žádné retro kotoučovky nevidím.”

Alpinestars CroMega

Alpinestars CroMega

„Alpínka je příklad kola, které všichni chtějí, dokud na něj nesednou. Nejsem výjimkou. Inzerát jsem sledoval dlouho. Rozhoupat se mi ale trvalo přes dva měsíce. Majiteli se prý dlouho nikdo neozýval. V ten den, kdy jsem zvednul sluchátko, dostal pět nabídek. Řešení bylo nasnadě. Kluci, kdo přijede do Říčan první, ten si ji odveze,” líčí Zdenda vítězný nákup, který přináší radost i bolest zároveň. „Kolo je neskutečně těžké a ze zadní stavby křížového rámu máš fest okopané kotníky. Stačilo ho ale umýt, trochu oživit bílou perleťovou barvu a vizuálně naprostá pecka. Zajímavostí je super oversize hlavová trubka a celý ten mechanismus, který drží představec, hlávko a vidlici pohromadě.”

Kona Kapu

Kona Kapu

Oproti ostatním Zdendovým strojům je toto jiný vesmír. Kona je ikonickou značkou pro mnoho retro MTB fans. V devadesátkách se proslavila svou nadčasovou slopingovou geometrií. Jako vůbec první ji v devadesátých letech implementovali do celého svého výrobního programu v kategorii MTB právě borci z Kony. Ve Velké Británii je doslova kultem a za modely jako Hot, Ku nebo Hei Hei se platí zlatem (nebo alespoň tvrdou měnou). Kdo nevěří, ať běží na retrobike.co.uk. Nicméně u Zdendy v panelákovém bytě v obývacím pokoji na zdi na mě nečekalo kultovní MTBčko, ale silnička Kapu z roku 1999. Zjevení, které bylo dokonce uloveno v tuzemských luzích a hájích. „Kapu jsem kupoval především kvůli krásné stříbrné sadě Shimano Ultegra. Dojel jsem si pro ni do Doks a když jsem ji prvně projel, bylo mi jasné, že na součástky rozhodně nepůjde.”

publikováno v časopise Velo 2/2024

Chci na Homepage!