STARÝ···KOLA

Domů

Blog

Sbírka

Archiv

Pár slov

Angličané pro ni mají výraz man cave, naši otcové by jí hezky česky nazvali trucovnou. Řeč je o místnosti, kam se my chlapi s oblibou ubíráme, když je toho na nás příliš. Pokud jsme postiženi sběratelskou mánií, pravděpodobně nám tato jeskyně (pro účely článku použijme doslovný překlad z anglického originálu) zároveň slouží jako výstavní prostor nebo depozitář sběratelského zájmu. Do jedné takové cyklo jeskyně poblíž Kladna jsem měl možnost před časem nahlédnout a s jejím stvořitelem vypít ranní kávu.

Za Denisem Stavrevem mě do vesničky poblíž Kladna zavedla prapodivná motivace. Pokud sbíráte nebo bastlíte, pokud sledujete bazary na webu nebo Marketplace na Facebooku, pochopíte mě hned. V Lounech jsem na bazosi objevil dvě devadesátkové vykopávky z kategorie kol za hubičku. Author a Rock Machine. Majitel se mi svěřil, že mívá cesty do Kladna a v ten moment přišla Denisova historická chvíle. Dva telefonáty, zařízeno. Kola přistála v Kladně a o týden později jedno z nich Denis naložil do kufru svého auta, na sedadlo spolujezdce posadil dcerku a společně vyrazili na závody v aerobiku do Železného Brodu. Kontraband zde přebral můj kolega a druhý den jej převezl do Liberce do mých rukou. Mise splněna. Pro druhý stroj jsem si dojel osobně, v batohu diktafon a láhev vína jako dar za pomoc s logistikou.

Přijde vám to povědomé nebo alespoň sympatické? Pak vězte, že se v Česku i za jeho hranicemi vyskytují chlapi, kterým není cizí utrácet na zahraničních aukčních serverech nemalé částky za vyvoněné komponenty a ikonická kola, trávit hodiny u inzerce všeho druhu s nastaveným filtrem “horské kolo do 1000 Kč”, navazovat styky s jinými sběrateli za účelem výměny nebo dokonce obrážet sběrné dvory. A velmi často po uzavření obchodu následují složité logistické operace, za které by se nemuseli stydět ani plánovači z mladoboleslavské Škodovky.

Komponenty vám totiž kdekdo ochotně zabalí a pošle, u kol už to vyžaduje jistou dávku kreativity. Po převzetí úlovku pak takoví chlapi stráví desítky až stovky hodin zavření ve své jeskyni, aby po zdařilém dotažení posledního šroubku nový přírůstek do sbírky buď projeli a uložili do depozitu (v lepším případě), nebo rozebrali a znovu přestavěli, nebo prodali, aby nezabíral místo (nový úlovek už je na cestě).

Za čtyři roky sbírání mi tito chlapíci přirostli k srdci. Baví mě dokonce o fous víc, než má vlastní devadesátková kola. Rozhodl jsem se proto chopit zmiňovaného diktafonu a jejich příběhy zvěčnit na stránkách Vela. První do rány mi přišel právě Denis.

Může za to mistrák ve Špindlu

Úzká místnost s koly úhledně vyskládanými před knihovnou ověšenou rámy, vidlicemi a dresy. Další kola zavěšená na zdech. Rohová police s oltářem věnovaným žižkovské garážovce Kangaroo. Klokaní stožárová vlajka ve firemních barvách namísto záclony. Je sychravé sobotní ráno. Denis Stavrev si zapálí a obratně zareaguje na můj dotaz týkající se jeho příjmení. “Děda do Čech přišel z Bulharska, byl tady totálně nasazený. Vyprávěl mi, jak s chlapama pracovali na stavbě obrovských nádrží na letecký petrolej. Čas od času přiletěli spojenci a vybombardovali to, takže chlapi museli uklidit a začít zdít znova. Po čtyřicátém pátém se už děda na Balkán nevrátil,” objasňuje mi svůj rodinný příběh, jehož novodobá historie je skrz naskrz prosycena cyklistikou.

Táta byl vášnivý silničář. Oba syny, mladšího Denise i staršího Michaila k pokračování cyklistické tradice svědomitě vedl. “Učil nás, jak správně šlapat, jak rozložit síly nebo jak stupňovat tempo až do finiše. Mě to moc nebavilo, zato brácha se chytnul. Ostatně na tomhle Dancelli objel plno závodů,” dodává a ukazuje na závodní silničku pověšenou na zdi.

Co se nepovedlo tátovi, nakonec vykonal starší brácha. Ostatně, pokud by se tak nestalo, stěží bychom si mohli s Denisem otevírat seriál pojednávající o vášni pro stará horská kola. “Michail začal v devadesátkách psát pro Peloton a později pro Velo, domů si vozil na testování top modely horských kol a já měl povolenku projíždět je po vesnici. V devadesátém pátém Špindlerův mlýn hostil Mistrovství Evropy v cross country, downhillu a dualu. Brácha měl visačku, dostali jsme se do zákulisí mezi závodníky a mě to tam chytlo naplno.”

Tenkrát v Krkonoších přišel velký a formující okamžik pro malého Denise. Vášeň se však naplno rozhořela, až s pravidelnou výplatou. S partou kolegů z práce vyrážel Denis pravidelně na stezky v okolí Kladna, párkrát za sezónu si vystřihnul některý z tuzemských maratonů. Nejprve na celoodpružené Meridě, pak na Scottu Boulder s šedivou FOXkou. Psala se doba šestadvacítková a kolo pro něj bylo strojem, který přináší zábavu a společenské vyžití a zároveň strojem, o který je potřeba se starat.

“Zařídil jsem si na půdě malou dílnu a postupně ji vybavil potřebným nářadím. V té době zrovna vrcholilo období zuřivého repasování starých Favoritů a vedle toho se lidi zbláznili do furtošlapů. Piplal jsem si to svoje a do toho se začal vrtat v kolech kámošů a jejich kámošů,” vzpomíná Denis a ukazuje mi stahovák na Ultra Torque kliky Campagnolo. “Nutně jsem ho potřeboval na stažení klik z bráchovy silničky. Radost z něj mám, i když nestál málo a použil jsem ho jen jednou.” Přikývnu. Budovat dílnu, spokojeně hledět, jak v ní přibývá nářadí, je balzám na duši každého správného bastlíře. Na tom se s Denisem shodneme.

Sbírání a bastlení přišlo na řadu zhruba v době, o které je řeč. “První kolo, které jsem hodně chtěl a vůbec nepotřeboval, byl Giant Cadex CFM 3 s rámem z kompozitových trubek lepených do hliníkových mufen. Takový paskvil, který se ve většině případů majiteli rozpadl,” vzpomíná Denis a během výkladu pokračuje v průzkumu dílny. U jedné z krabic se zastaví a vytáhne pravou kliku. “Vyučením jsem obráběč kovů, takže k tomu harampádí mám vztah už od školních let. Dívej, jak je ta klika provrtaná. A ty stopy po CNC mašině! Na Google jsem našel, že je z dílny Wagner Racing Austria. Levou pravděpodobně nikdy neseženu, takže další lapač prachu. Ale krásnej.”

Cyklistická skládačka Denisova mládí do sebe naplno zapadla v momentě, kdy se jeho tehdejší zaměstnavatel dostal do trablů. Osud reagoval promptně a přihrál možnost chopit se v jedné malé kladenské prodejně role mechanika. Nebylo co řešit. “Žádná speciálka to nebyla, v létě nám frčela kola, v zimě jsme brousili lyže a snowboardy,” říká Denis. Odtud to však měl už jen pár krůčků do party u Roberta Štěrby. Tam jsme se spolu před lety na Festivalu cyklistiky poprvé osobně potkali. Jak jinak, než kvůli kšeftu se starým železem, který jsme před tím upekli na ikonické facebookové skupině Urbanvelo Unlimited.

“Práce s moderními koly nemá dneska s domácím bastlením nic společného. Sofistikované vidlice, tlumiče, elektrika a ke všemu ještě vnitřní vedení kabeláže, to je největší peklo. Když máš profi servis, jsi v pohodě, správné nářadí za tebe zvládne půlku práce. Dělat to pro kámoše doma na koleni už preventivně odmítám,” směje se Denis, napije se kafe a zamáčkne slzu.

“U Roberta jsem strávil tři roky života ve skvělé partě a s šéfem srdcařem. Byla to vysoká škola mechaničiny. Ostatně brácha mi od té doby nadává, že jsem přehnaný perfekcionista.” Všechno má svůj začátek a konec. Před rokem se Denis s Robertem rozloučil, seknul s dojížděním po jižní spojce a našel si práci za humny. Na podzimním Festivalu cyklistiky ho ale letos zase potkáte, i když už jen jako jednoho z těch podivínů, kteří dorazili na železném oři s dávno přežitým průměrem obručí.

Na závěr našeho povídání nakouknu do zahradní kůlny, ve které se nachází dílna na špinavou práci. Jeskyně je prý jen na fajnové dodělávky. Denis ještě před mým odjezdem vydává rezolutní prohlášení. “Dostal jsem se do stádia, kdy přestávám mít místo na nové přírůstky. Už nic kupovat nebudu a věci, které pro mě nemají morální hodnotu vyfotím a nahraju na bazar. Maximálně doladím to, co jsi viděl v jeskyni a v létě na tom budeme jezdit s bráchou, s rodinou nebo s kámošem Marianem po okolních stezkách.” Howgh. Podání ruky a vyrážím zpět na sever.

Čtvrt roku poté sepisuju tento článek. Na Messengeru mi pípne zpráva odeslaná z Denisovy jeskyně doplněná o fotky nových přírůstků. “Červený Cannondale F700 pro bráchovu ženu, nový lak od Viktora z Urbanvelo Unlimited, repasovaný headshok, bude to krásný kolo. Cannondale Killer V 500, Author Sector, už druhý, Author Magic 06 a Giant Cadex CFM 1. Bylo to silnější než já.” Chápavě přitakávám. Osobně se teď nacházím ve fázi “Už nic kupovat nebudu”. I muži mohou mít svůj cyklus.

Proč to děláš?

V Denisově jeskyni je kousek od všeho. Najde se v ní nostalgie. Máme to tak všichni a nemusíme zrovna sbírat horská kola. Stejné je to prý i u sběratelů automobilových veteránů, nepoměrně většího a slavnějšího segmentu trhu. Jednoduše všichni tíhneme ke strojům, které jsme jako mladí vídali ve výlohách obchodů, na ulicích nebo na závodních tratích, ke strojům, které pro nás byly nedostižným snem. Slušná horská kola z té doby se však dnes dají mnohdy sehnat za cenu rodinného oběda v lepší restauraci. Sen se opožděně stal realitou.

Dalším střípkem skládačky je svoboda. “Stavíš kolo a cítíš se u toho maximálně svobodný. Je to tvoje dílo a nikdo ti do toho nemluví,” zamýšlí se Denis nad svou motivací. “Kdybych o nás měl natočit dokument a najít pro něj název, volil bych 'Muži zírající na kola'. Postavíš kolo, hodiny se na něj díváš a opájíš se vlastní dokonalostí. Vyzařuje z toho tichý klid, který můžeš zažít sám, nebo si k tomu pozvat parťáka. Dáte si v jeskyni kafe, pokecáte a hned je svět v pořádku.”

Velkou roli hraje v Denisově pohledu na sběratelství poměrně banální věc. “Kola a komponenty, vše, co tu vidíš, se mi jednoduše líbí. Visí tu na zdech krásně provedené silničky Ciöcc, ve kterých je kus rodinné historie. V krabicích mám schované technické šperky, které nemají praktické užití na žádném z mých kol, ale ukrývají v sobě morální hodnotu, práci mnoha lidí ve vývoji, ve výrobě, na prodejnách a v dílnách.”

Přes veškerý respekt ke staré technice Denis čas od času krabice protřídí a to, co už pro něj hodnotu nemá, posílá dál. Obchod se součástkami mu přináší v drtivé většině sdílenou radost více než významný výdělek. A celkovou radost z ušlechtilého koníčku násobí okamžiky, kdy přijde ten správný čas nafouknout pneumatiky a vyrazit do lesa na stezky. Žádné (byť oprávněné) výhrady k jízdním vlastnostem dvě nebo tři dekády starých horských kol takové okamžiky nezkazí. Ostatně, jezdili jsme na nich všichni, kterým dnes táhne na čtyřicet plus.

Poklady z Denisovy jeskyně

Giant Cadex CFM 3

Giant Cadex CFM 3 s rámem z kompozitových trubek lepených do hliníkových mufen nepatří mezi ikony horské cyklistiky devadesátých let. Reprezentuje však jednu z mnoha slepých uliček vývoje, technické řešení, které stojí za to uchovat dalším generacím. A není v tom rozhodně sám. V roce 1990 vyhrála Juli Furtado mistrovství světa v cross country na tehdy futuristickém stroji Yeti C-26 postaveném na rámu z trubek Easton Composites lepených do ocelových mufen. Stejný stroj doplněný o drop bary a zadní disk Tioga vozil po závodních okruzích legendu devadesátých let Johna Tomaca. Sláva však neměla dlouhého trvání. Rámy kombinující kompozit s ocelí se rozpadaly a jezdci celkem záhy přesedlali na lehčí a spolehlivější hliníkový Yeti ARC. I přes pohnutou historii je dnes Yeti C-26 považována za jeden z nejvzácnějších sběratelských monumentů s cenou v řádu jednotek tisíc dolarů.

Zpět k našemu Giantu. Počet inzerátů na německém ebay-kleinanzeigen svědčí o živém zájmu sběratelů a dalších bastlířů, plebejskému původu a technickým trablům navzdory. “Řekl bych, že kola, která přežila čtvrt století v zápřahu, už se jen tak nerozpadnou. Vizuálně Giant nemá chybu. Přechody trubek do mufen skoro nejsou vidět, klobouk dolů, jak to jejich konstruktéři poskládali dohromady,” říká Denis a dodává, že tento kousek patří mezi nejvíce přestavované stroje v jeho jeskyni. “Koupil jsem ho v době, kdy se ještě jezdilo na šestadvacítkových kolech. Nebyl důvod nechat na něj prášit. Vystřídal pevnou vidlici, odpruženou Marzocchi DH-3 a mnoho dalších komponentů. Až postupem času jsem usoudil, že zaslouží odpočinek.”

Zdálo by se, že uložení Gianta do jeskyně rovná se konec příběhu. Chyba lávky. Sběratelský svět je totiž podstatně pestřejší. Jak již bylo napsáno o několik řádků výše, nedávno do Denisovy jeskyně přibyl nový rám Cadex CFM 1. Nebudu se dlouho rozepisovat, co se stane sběrateli, kdy vedle sebe postaví dva modely s typovým označením jedna a tři (pro ty méně chápavé, okamžite si položí otázku: Kde je, sakra, dvojka?).

KHS Softail Comp

S Giantem se Denisovy sběratelské choutky rozjely naplno, významné množství hodin začal pálit prohledáváním bike-fora a inzertních serverů. “Však to znáš. Žil jsem od výplaty k výplatě a počítal, zda vyžiju, když si ještě dopřeju tuhle vidlici a tamten rám,” Koukáme spolu na další kousek, softail od KHSka. Pamatuji si moc dobře pocit, když jsem ho objevil na stránkách Vela i to, jak mi to technické řešení přišlo cool. Denis přitakává. Vzpomínka na den, kdy tento konkrétní kousek objevil, mu vykouzlí úsměv na tváři.

“Našlo si mě samo, kámošův kámoš ho potřeboval opravit. Měl na výšku dva metry, jezdil na šestnácti palcovém kole a cítil se u toho pohodlně!” Slovo dalo slovo a chlapi se domluvili na výměně za trekingového Spešla na kotoučích. “Když se na něm prvně svezl, byl doslova nadšený. KHSko mi nechal a uznal, že na mých 170 cm sedí lépe.”

Author Sovereign

Celoodpružený Author Sovereign je dalším případem kola, které Denis prostě nemohl nechat na bazosi. “Author měl prasklou zadní stavbu, takže ho majitel prodával za hubičku. Později se objevil druhý, pro změnu prasklý vepředu. Rozdílné ročníky a ke všemu i rozdílné velikosti, nic z toho pro mě nebylo překážkou. Sovereigny se totiž velikostně lišily jen hlavním trojúhelníkem, ten zadní byl pro všechny stejný,” vzpomíná Denis na začátek akce, během které za pár stovek ze dvou odepsaných kousků vytvořil jeden životaschopný.

“Poskládal jsem ho dcerce, ale hodila mi ho na hlavu. Prý se to moc houpe a barva nestojí za řeč,” popisuje Denis klasický motiv, který zná mnoho z nás. “Kupuješ kolo s vidinou, že na něm bude jezdit někdo z rodiny. Už v ten moment ale víš, že lžeš sám sobě a že ho nejvíc chceš pro sebe.” Smějeme se tomu oba a Denis dodává, že se své juniorce nediví. Ve srovnání s jízdními vlastnostmi dnešních kol retro biky zoufale kulhají na obě nohy.

Ve své době to však byly plně funkční rakety. Na kolekci Author jsem se chodíval koukat s otevřenými ústy do místního cyklosportu a i dnes mě berou za srdíčko ocelové modely Sector a Magic. Sovereign má však jiný příběh, více český než oba dva oceláky původem z Taiwanu. Stojí za ním firma Race Bike Romana Bartosze, která na začátku milénia postavila sjezdový speciál pro tým Author RB Škoda Auto. Filip Polc si pak na něm v roce 2001 v italském Livignu dojel pro titul mistra Evropy.

Vedle toho Roman Bartosz promluvil i do katalogové kolekce celoodpružených kol Author. Lídr českého trhu totiž ve svých počátcích v této kategorii zaostával, zatímco v Race Bike měli jako jedni z mála v Česku funkční řešení v široké paletě od cross country po downhill. První ročník rámů Author Sovereign dokonce produkovali ve svých dílnách v Jezdkovicích u Opavy. Šlo o zhruba padesát až sedmdesát kusů a rozhodně by stály za sběratelský hřích. Dalším modelovým ročníkům už totiž dominovala produkce z Taiwanu, česká byla pouze výrobní dokumentace. V katalogu Author vydržel Sovereign do roku 2003. Spolupráce s Race Bike pak definitivně skončila se zánikem downhillového týmu.

Marzocchi a Kangaroo koutek

Odpružené vidlice visí v Denisově jeskyni spořádaně na hřebících zatlučených do knihovny. “První ke mě doputovala zelená Marzocchi DH3. Tenkrát to byla prostě stará vidlice na prodej, ze které tekl olej. Retro vlna ještě zdaleka nenastoupila, a tak jsem nákupem zchudl jen o pětistovku.” říká Denis. Na starých vidlicích ho baví jejich geniální jednoduchost, o jejich spolehlivosti mlčíme:)

Nohám DH trojky vévodí kolečka regulující tlumení, uvnitř je váleček s dokola navrtanými otvory různých průměrů. Vidlice tlumí více či méně podle toho, kterým otvorem zrovna při nárazech proudí olej. Pružení obstarávají dvě vzduchové komory. “Když z nich začne utíkat vzduch, vyměníš O-kroužky. Když to nepomůže, natlačíš do komor ocelové pružiny. I tak to borci dřív řešili,” popisuje Denis domácké fígle z devadesátých let. Vedle DH trojky visí na skříni další dvě retro Marzocchi. “Tu jednu, předpotopní, mi dal kamarád silničář. Ležela u něj ladem. Ta druhá má prasklou korunku. Pověsil jsem je vedle sebe, aby si spolu mohly povídat.”

Pohledem sklouzneme na Kangaroo koutek. Oči se nejprve krátce zastaví na klokaní stožárové vlajce zavěšené na garnýži místo záclony, pak intuitivně pokračují na poličku se čtyřmi vidlicemi českých pionýrů odpružení ze Žižkova. Ve své době si tyto kousky nezadaly se západní konkurencí, teď se nesměle schovávají za dětským Barešem a pevňákem od Franty Mrázka. Na obou kolech je samozřejmě odpružení v rukou, respektive v nohou Kangaroo. “Mám tu vidlice pro všechny zásadní průměry kol, které jsi tenkrát mohl mít. Na Barešovi žlutá vidlice 24 palců, na poličce rovněž žlutá vidlice, tentokrát ale 28 palců, všechny ostatní přirozeně 26 palců. Mezi nimi jsou dvě sjezdové a jeden prototyp.”

Žlutá “osmadvacítka” je typickým příkladem záchrany za pět dvanáct. Jedná se o model, respektive rozměr, který se jen tak na bazarech nevyskytuje. “Dal mi ji kamarád kovář. Specializuje se na kované zvony, a tak jednou za čas zabloudí v Kladně na šroťák nabrat staré železo do dílny. Zároveň je fanda do starých Favoritů a Ret, takže má vycvičené oko. Jak tam uviděl starého treka s klokaní vidlicí, věděl, že je to něco, co ocením,” říká Denis a dodává, že podobě to v jejich sběratelské symbióze funguje i v opačném směru.

Druhá rarita je prototypová vidle z dob, kdy už klokani ze Žižkova pěli svou labutí píseň. “Nová generace vidlic Kangaroo měla mít širší vnější i vnitřní nohy, lepší povrchovou úpravu kluzáků a větší zdvih. Offset vidlice řešili konstrukčně předsazenou korunkou, což mělo neblahý vliv na tuhost vidlice. Laicky řečeno, v zatáčce stočíš řídítka napravo nebo nalevo a než změníš směr, chvíli si počkáš. Až tak se to kroutí,“ popisuje Denis vlastnosti posledního žižkovského modelu.

Na přední příčku klokaní sbírky patří ikonická Tatanka ve stavu, který se dnes už jen tak nevidí. V době největší slávy nabízela sjezdařům 150 milimetrů zdvihu, navářku na kotoučovou brzdu a pevnou osu, čímž o raketu předběhla většinu tehdejší konkurence s portfoliem vidlic se 70 až 100 milimetry a rychloupínákem. Jó, doba se mění a zdvihy, které se dřív jezdily jen z kopce dolů, frčí bez problému na XC okruzích, pevné osy a kotouče pak ovládly i konzervativní silniční cyklistiku. “Tatanku mám od kamaráda Mariana. Dal mi ji na repas se slovy: 'Vůbec to nespěchá.' Nejhorší, co můžeš říct. Ležela u mě tak, dlouho, až mi zůstala,” směje se Denis a z krabice tahá svítivě žlutou kotoučovou brzdu Magura Louise. “Sehnat na tuhle vidlici náhradní díly, patří samozřejmě do kategorie utopie. Pár věcí si budu muset nechat vysoustružit. Pak ji osadím na Red Soila s kotoučovou hydraulickou Magurou a vzadu jí bude sekundovat hydraulická ráfková. Mají podobné páky, bude to vypadat dobře. Jen ještě sehnat autentický přední náboj na pevnou osu.”

Když už je řeč o sjezdovém Kangaroo Red Soil, tento kousek má jako mnoho jiných v Denisově sbírce, celkem šťavnatou historii. “Koupil jsem ho od mladýho rapla z Klatov. Rám byl skoro na odpis, což bych ještě chápal. Co jsem ale nepobral, byla chybějící sedlová objímka a šalamounské řešení upevnění sedlovky v sedlové trubce pomocí vyvrtaného otvoru se šroubem protáhlým skrz naskrz.” Pohledem na Red Soil naše vyprávění končí, Denisův příběh nikoliv. Vsadím se, že za pár měsíců do jeho jeskyně přistanou nové úlovky a bude si zase o čem povídat.

publikováno v časopise Velo 3/2023