STARÝ···KOLA
Nákladní kola DIY
Honza Lüftner | #builders | 14. září 2022
„eMHáDéčko velký špatný,” řekl mi Honza Lüftner, když jsme pustili nahrávání. „Vysoká škola mě postavila před volbu, jak se efektivně přepravovat po městě. V MHD jsem se necítil svobodně, takže volba padla na kolo,” vysvětluje mi. Možná to bylo i tím, že jeho malou a neškodnou deviací jsou jeklové profily. „Postupně jsem zjistil, že dvoumetrový jekl v tramvaji není nic, co by spolucestující kvitovali s nadšením. Kolo naopak jednou sneslo i šestimetr na štangli a vůbec neprotestovalo... ale je pravda, že to už bylo hovadský.” Vášeň pro železo a městskou cyklistiku se postupně spojila v jedno a vzniklo několik zajímavých exemplářů nákladních neboli cargo kol, o kterých dnes bude řeč.
„Za Favoritku jsem si svařil vozík. To byla moje první kreace. Jenže víš, jak to je. Česká modla z Rokycan se kroutí, nebrzdí s jezdcem, natožpak s jezdcem a vozíkem v závěsu,” vzpomíná Honza na své začátky. Řešení? Inspirace, jak na to, přišla v podobě týpka jménem Phill Vandelay a jeho Youtube kanálu o DIY výrobě všeho možného. „Koukl jsem na video a řekl si: ‚Elektrodovou svářečkou lepit umíš, zkus udělat cargo kolo.‘ Jenže to nedopadlo dobře a mě to úplně rozbilo.”
Psal se únor 2020, COVID za dveřmi. Svářečku hodil Honza do kouta jenom na chvíli. Druhý iniciační okamžik na sebe nenechal čekat déle než tři měsíce. „V květnu jsem se přidal ke spolku Plzeň na kole a objevil u nich cargo kolo Babboe. Taková tříkolová ošklivost. Tenkrát mě ale přišla hustá,” popisuje Honza začátky své moderní cargo historie. Jakmile se na Babboe projel, bylo rozhodnuto: Jde se znovu do dílny.
Pardon, nejdřív pro železo.
Jekly byly na pracoviště dopraveny stylově. Na kole od popelnice. Zeptal jsem se, jaké technologické postupy Honza uplatňuje při práci na nových projektech. „Nejsem strojař, jsem elektrikář. Hovno tomu rozumím a neumím to počítat. Když mě něco napadne, nakreslím to na čtverečkový papír a pak přemýšlím, jak to nadimenzovat a v jakém pořadí to svařit. Nakonec zkontroluju, případně opravím chyby, svařím a jedu,” směje se Honza a dodává: „Svářečka, flexa a vrtačka, když máš tyhle tři věci, je v tvých silách vyrobit cargo kolo.”
Během dvou víkendů se z hromady železa stal první opravdu funkční stroj. Jednu z prvních jízd absolvoval s naloženým nezdařeným nultým pokusem o cargo kolo do sběrny. Bohužel tímto úkonem Honza na smetiště dějin poslal retro bike Wheeler, původně na LXku, který nultému pokusu posloužil za základ. Další testovací jízdy pak odhalily jeden zásadní problém. „Tříkolka není koncept pro mě. Do zatáčky s tím nemůžeš masit, co to dá. Je tam dost tenká hrana, za kterou to pošleš na dvě kola a letíš,” krčí rameny Honza.
Logickým vývojem se tak stal projekt Long John - dlouhý nákladní jednostopý bicykl. Stavba začala, jak jinak, cestou pro železo na kole. „Jako idiot jsem za základ použil low cost Author Memphis, celý se to kroutilo, blbý to bylo. Chtěj ale zázraky po kole od popelnice,” říká Honza. Pak už to šlo ráz na ráz. Rám Memphis, trubka na palcovou hlavu, dvouosý čep jako řídící jednotka spojující řízení s předním kolem, nákladový prostor z jeklů 50x40 s dvojkou stěnou, místo zahrádky vinglíky a kus voděodolné překližky, stojánek (ten je prý konstrukčně nejtěžší). Lakovat zatím ne, kdyby se do toho ještě sahalo. Za týden byl rám hotov, za měsíc z něj bylo kolo.
Už po prvních jízdách bylo jasno. Grál objeven, Long John je přesně to, co Honza hledal. „Ještě před lakem jsem uříznul Memphise. Místo něj šel jiný Author, model Basic. Dostal se ke mě vlastně nadvakrát. Poprvé koupí za tři stovky. Pak ale zmizel ze zahrady, kde jsem ho skladoval. No a za dva měsíce, při návratu z párty lehce po půlnoci, narazím na pobudu, který před naším domem vybírá kontejnery. Opřený byl o mého Basica. Zdvořile jsem mu vysvětlil, že když ho vrátí, bude všechno v klidu. Pochopil, že odpor by pro něj neměl dobrého konce,” usmívá se Honza.
Vše dobře dopadlo. Long John dnes brázdí ulice Plzně v novém laku. V kombinaci s odvážným jezdcem dovede neskutečné věci! „Vezl jsem už na něm stokilové skříně, do Drive-In v OBI jsem na něm přijel pro metrák a čtvrt dlažebních kostech. Když to paní na pokladně viděla, vstala a pokřižovala se. Pravdou je, že moje centrum stability v mozku má na tyto akce podobný názor. Jakmile ale Long Johna rozjedu na 3-4 kilometry v hodině, stačí mi držet směr, stabilitu si ohlídá fyzika a já jsem král,” vysvětluje Honza a dodává, že v tuto chvílí u něj cargo kolo na jízdy po městě plně nahradilo auto. Naložené se projede alespoň dvakrát do týdne.
Sečteno, podtrženo? Holý rám nestál víc jak 1 000 Kč (v tehdejších cenách, dnes by byl za dvojnásobek). Celkově se pak Honza vešel do desítky. Z toho nejvíc padlo na zmíněný lak. Ceny cargo kol se přitom na trhu pohybují od třiceti za základní Bottico po sto padesát tisíc za vymazleného Bullita. A najdou se i dražší. „Moje vize je vyrábět kola pro lidi. Teď na to nemám čas ani koule, nevím, zda by moje výtvory prošly všemi zátěžovými testy. Ale doba, kdy to půjdu zkusit, přijde!”
Všechno? No jasně, že ne. Ještě jeden trumf padá Honzovi z rukávu. „Našel jsem na netu německého výrobce mini cargo kol YOONIT, koukal na jejich výtvory a najednou mi to připomnělo nám všem dobře známé skládačky. V ten moment jsem netušil, jak rychle se moje vize naplní,” zamýšlí se Honza a dodává, že jeden takový šikovný stroj záhy přistál v jeho dílně. Nefunkční, se svařeným kloubem, takže na experimenty.
Poslední pracovní den před Vánocemi 2021 se Honza vydal koupit železo, devětadvacátého začal makat a na Silvestra měl hotovo. „Na párty už se večer jelo na novém cargo kole s pořadovým číslem tři. Ač vzniklo jako zatím poslední stroj v pořadí, paradoxně se první dostalo do laku.” Jen mělo být růžové. „Já jsem jako každý správný chlap barvoslepý, tak je z toho prý malinová červeň.”
Číslo tří si ihned oblíbil Honza i jeho okolí. „Na daily ježdění používám klasickou skládačku, takže mě i cargo skládačka baví velmi. Je rychlá, svižná, dokáže za jízdy spolehlivě vykouzlit úsměv na tváři, lidé se za ní otáčejí...” Jak už bylo řečeno, o svou radost se Honza rád dělí jak s bráchou, tak se svou crew. „Stačí mi napsat a pak už jen vyzvednout cargo skládačku před domem. Kurtuju ji k lampě na zámek s kódem. Kámoš s ní takhle vozí třeba třiceti litrové sudy piva,”
Pomalu se blížíme k závěru a mě nedá se nezeptat, proč to vlastně Honza všechno dělá. „Zažívám v sedle absolutní pocit svobody. Z bodu A do bodu B se na kole dostanu po městě v jakoukoliv denní dobu za konstantní čas. To se o autě rozhodně říct nedá. Plno věcí za volantem neovlivníš, typicky dopravní zácpy a přeplněná parkoviště. Auto ve městě mi přijde do jisté míry nesmysl, ucpává ho a znečišťuje. Nepřijde mi to správné, ale svůj názor nikomu nevnucuju. Radši dělám osvětu, jednou do měsíce třeba vedu cyklodílnu a opravuju kola zdarma. Baví mě lidé, kteří se motají kolem kol, cyklojízdy a další akce... musím zaklepat, ale ještě jsem v naší komunitě nepotkal idiota,” uzavírá své povídání Honza.
Díky za inspiraci!