STARÝ···KOLA

Domů

Blog

Sbírka

Archiv

Pár slov

Honzu Hándla jsem, jako jistě mnoho dalších nadšenců, zaregistroval prvně na bike-foru. Jeho profil připomínající zhruba čtvrt století starou fotogalerii z veletrhu Eurobike lze jen stěží přehlédnout. Následně mě trefilo několik hrdinských skazek o jeho garáži na facebookových skupinách a intenzita mé zvědavosti rázem překročila kritickou mez. Rozhodl jsem se zjistit, kdo je Hanys kuryr a jaký příběh se skrývá za retro koly věhlasných značek vystavenými na jeho profilu.

Honza si mě nakonec našel sám a opět za to mohlo bike-forum. Stejně jako on, i já začal krmit svůj profil retro koly. Tím ovšem podobnost končila. Především v kvantitě jsem zaostával, a to dost citelně. Dohromady nás dalo moje červené GT Karakoram ročník 1993 v barvě Ferrari Red z trubek Tange Infinity. Koupil jsem ho s nakopnutou vidlicí GT Bologna Light a chystal ji vyměnit za vidlici identickou, leč černě lakovanou. V ten moment zasáhl osud jménem Hanys kuryr s nabídkou, která se nedala odmítnout. „Ahoj, nechceš na svoje krásné GT Karakoram originál vidlu? Myslím, že ji mám i v barvě. Ahoj Honza Olomouc.”

A bylo to! O pár měsíců později jsem sednul do auta, nastavil do navigace souřadnice bývalého olomouckého cukrovaru, ve kterém sídlí Honzova firma, a vyrazil jeho směrem.

V Olomouci jsem potkal energického chlapíka s neskutečným zápalem pro věc. V kanceláři jeho spediční firmy jsme vypili první kafe. Nad námi viselo několik výstavních retro horských kol, zbytek čekal ve sklepní kóji na to, až se pan majitel postará. Stěhování sbírky do prostor cukrovaru bylo totiž ještě v čerstvé paměti všech zúčastněných.

Sečteno, podtrženo, ležel tu v mé bezprostřední blízkosti reprezentativní vzorek MTB techniky devadesátých let, klasické stroje z ušlechtilé oceli, průkopníci nadčasových technologických řešení i pionýři slepých uliček. Karbonové rakety Scott Elite Racing a metalovou kytaru připomínající Trek Y. Celoodpružená GTčka LTS a RTS. Špičkový závodní Schwinn Series 90 na Suntouru vypadající jako by před pár dny opustil prodejnu. Ikona českých luhů a hájů Olpran Mike s křížovým rámem hned ve dvou exemplářích. Podivnost zvaná Allsop Softride připevněná na českém zakázkovém rámu Schmier. A další a další šperky.

V temných a pavučinami opředených prostorách neležela kola sama. Ve vedlejších kójích tiše spala sbírka Lega, několik zaprášených automobilových veteránů a motokrosová Yamaha, jediná pečlivě vypucovaná a evidentně na první dobrou provozuschopná. Celé to na mě působilo jako scéna z pořadu The Late Brake Show ze série Barn Find. Můj potetovaný barber by k tomu zajisté dodal: „Je to nádhera, když máš prostor nechat vykvést v sobě kluka.”

Pak jsme se ale odebrali do kanceláře a Honza mi začal líčit svůj příběh. Firma vybudovaná od píky, v době největší slávy se třemi pobočkami rozkročená přes půlku Moravy. Pak vědomý krok zpět a návrat zpátky do Olomouce. „Mohl jsem mít nový model Bavoráka každý rok, ale honit se kvůli tomu od rána do večera? To radši odejdu ve dvě domů, zaběhám si nebo vezmu dcery na lyže,” říká Honza s chlapskou rozhodností. Odjížděl jsem s úsměvem od ucha k uchu a s předsevzetím udržet kontakt. A když jsem začal psát pro Velo, věděl jsem, že jednu ze svých prvních cest s diktafonem podniknu do Olomouce.

Rumun s červeným Olcitem

Do průmyslového areálu vjíždím při své druhé návštěvě po paměti. Míjím odstavené americké veterány, za nimi přibrzdím na betonovém parkovišti zaplněném dodávkami Honzovy spediční firmy. Vcházím do kanceláře, která připomíná devadesátkový cykloobchod. V prostoru jsou vyrovnány největší šperky sbírky. Jejich majitel od kávovaru haleká cosi o skvělé kávě, kterou kupuje u nejmenovaného prodejce autodílů. Sjíždějí se na ni prý kurýři z širokého okolí. Uznale kývnu. Ladíme se na cyklistickou notu. „V roce devadesát tři nebo čtyři mi táta koupil první horské kolo, ojetý Olpran Super na Shimano Exage 500 LX. Po škole jsem na něm brouzdal po stezkách kolem Svatého kopečku,” otevírá Honza svůj příběh s poznámkou, že v okolí Olomouce není pro vyjížďku na horském kole lepší lokality.

Olprana záhy vystřídal Trekking Fox Excort na sadě STX SE s vidlicí Fastrax. Lepší, ale pořád to nebylo ono. „Toužil jsem po GTčku nebo po Scottovi. Táta zprvu neměl tolik peněz, takže jsem se tou představou alespoň kochal. Dodnes si pamatuju ohmatané stránky časopisů Peloton, Bike Peloton a Cykloservis a nesčetné návštěvy cykloobchodů. V Olomouci jsem chodil do Cyklo Radeva za Radomírem Vařekou a do On Road za Markem Suchánkem, tam dokonce vedle kol prodávali Renaulty, taková to byla doba,” vzpomíná Honza na sen, který se nakonec splnil. Po Trekking Foxu získal rám GT Corrado a ač se jednalo o ocelového pevňáka pouze s předním odpružením, brzy na něm okusil první sjezdový závod v Blansku. Zážitek z něj předznamenal události, které měly záhy přijít.

„Vždycky jsem chtěl jezdit motokros, ale to bychom s tátou už vůbec finančně neutáhli. Moje touhy tak v mládí suplovala kola. GTčko celkem brzy nahradil plnohodnotný sjezďák od žižkovské garážovky Kangaroo Red Soil. Set rámu a dvoukorunkové elastomerové vidlice společně s napínákem řetězu stál tenkrát dohromady třicet sedm tisíc korun. Klobouk dolů před tátou, který na něj našetřil z učitelského platu,” říká lehce dojatě Honza.

Na tréninkové XC vyjížďky po stezkách kolem Svatého kopečku pak chlapi ze zbylých peněz po prodeji GTčka koupili Olpran Lucky na Aliviu. „Red Soil mi vydržel tři nebo čtyři sezóny, pak šel pryč. Jeho místo zhruba v roce devadesát osm, devadesát devět převzala Hnida od Franty Mrázka. Konkrétně set inspirovaný Kangaroo Prodigy upravený podle Frantových představ, s ikonickou vidlicí Kangaroo Tatanka,” vzpomíná Honza a začíná z rukávu sypat jména svých kamarádů a soupeřů na trati.

„S tátou, Mirkem Křížkem a Pavlem Krajčou jsme jezdili po závodech naším červeným Olcitem. Čtyři chlapi cestující v údajně nejhorším automobilu východního bloku, na střeše tři kola, která hravě překonávala hodnotu onoho rumunského vozítka. Od Franty Mrázka jsem díky tomu vyfasoval přezdívku Rumun, která mi už ve sjezdařské komunitě zůstala,” směje se Honza a u osoby Franty Mrázka se ještě chvíli zastavuje. „Pamatuju, jak jsme u něj v Černošicích párkrát s Danem Šimčíkem z Valmezu přespávali a ráno pak razili jen kousek přes řeku na závody ve Všenorech. Franta na své domácí trati kraloval. Namotaná byla na kopci Červená hlína, který dal jméno mému prvnímu sjezďáku Red Soil.”

Valíme vzpomínky na plné obrátky. „Pamatuju bratry Heiníkovi, Michala Marošiho, Richarda Gasperottiho nebo Helenku Kurandovou. Všechny po závodech vozili tátové a mohutně je v tom cirkusu podporovali. Helenku dokonce táta stínoval na kole během tréninků, oči upřené na odpružení jejího závodního Kangaroo. Pak to spolu ladili trať od trati. Byla to vážně parádní doba, na kterou rád vzpomínám. A připomněl bych si ji moc rád, mít někdy šanci sednout na moderní sjezdový speciál,” zasní se Honza a hned se svěřuje s obavou, že by zřejmě jako aktivní motokrosař potřeboval podstatně víc času se s tak odlišným strojem sžít. Pak zničehonic vytasí z rukávu další jméno, které dobře znám ze sportovního tisku. „Víš, že s námi po závodech jezdil i Aleš Loprais, než se dal na Dakar?” To jsem vážně netušil!

Během dalšího vyprávění se Honza ještě chvíli točí kolem známých i méně známých jmen českých závoďáků, odvážných mužů a žen na létajících strojích. Pak ale najednou zvážní. „S tátou jsem to neměl jednoduchý. Víš, byl to vrcholový sportovec, který se probojoval do první ligy házené i hokeje. U toho prvního zůstal a po ukončení hráčské kariéry začal trénovat. Zvykl si na úspěch a to samé očekával ode mě. Já ale talent pro kolektivní sporty nepodědil. Ve sjezdu jsem se motal kolem patnáctého místa, i přes to se mnou táta odtáhnul šest závodních sezón, dal tomu svůj čas i peníze, vozil mě s kamarády po závodech, chodil s námi obhlížet tratě. Věřím, že to pro něj nebyl promarněný čas. Co mi chybělo ve výkonnosti jsem dotoval nadšením, o tom to bylo především,” vzpomíná se slzou v oku Honza a klade mi na srdce, že následující slova v článku nesmí chybět: „Chci mu hlavně poděkovat.” Kde bychom bez nich byli, dodávám já a v duchu se krátce zastavím nad vztahem se svým tátou. Kéž by bylo dospívání chlapů jednodušší. Ale posunulo by nás to tam, kde zrovna teď stojíme, nohama pevně na zemi, občas s hlavou v oblacích? Netuším, jdeme dál.

Motokros, bejby!

Přelom milénia znamenal soumrak Honzova ježdění z kopce dolů. Z Hnidy postupem času přesedlal… překvapivě na Olpran Lucky. S parťákem se vrhl na rozvoz balíků jen půl roku poté, co vylezl ze stavební průmyslovky. Kuráž mu nechyběla. Když může Messenger úspěšně fungovat v Praze, proč by nemohla podobná služba uživit v Olomouci dva borce na horských kolech, řekl si tenkrát. A tak se i stalo.

„Ani ne po roce jsme získali zakázku od Českého Telecomu, pak už to šlo ráz na ráz. Přesedl jsem do tátova Olcitu, pak první pick-up, druhý pick-up, první dodávka a tak dál. Dneska mám 30 aut a je to tak akorát,” přemítá Honza a upřeně hledí skrz okno kanceláře na své letité BMW. „Když mi bylo třicet, koupil jsem si drahýho Bavoráka a byl z něj unešen první dva měsíce. Jezdím s ním dodnes, mám totiž rád staré věci, které fungují.”

S rozvojem firmy padla zmiňovaná bariéra nedostatku peněz, která Honzu dělila od vytouženého motokrosového sportu. Na sjezdové kolo se už nevrátil, na kole ale jezdit nepřestal. „Málokdo si uvědomuje, že je motokros neskutečně fyzicky náročnou disciplínou. Dvacet minut jízdy na trati odpovídá dvaceti minutám intenzivního veslování. Kondiční trénink je nutnost, proto běhám a pravidelně sedám na svého silničního Scotta na Duře. Motokros je ale bez debat mým sportem číslo jedna,” říká Honza a vysvětluje mi rozdíly mezi efektivitou tréninku na motorce a na sjezďáku. „Je to nesrovnatelné. Dneska mají sjezdaři bikeparky a lanovky, v devadesátkách jsme měli kopec a v ideálním případě někoho, kdo nás na něj vozil autem. Ze tří hodin tréninku jsme v sedle strávili odhadem dvacet minut. Motokrosař naloží mašinu do dodávky, za půl hodiny dojede na trať nebo do terénu a pak hurá.”

eBay? Sebevražda!

„Kupoval jsem všechno, byl jsem nenažranej,” pálí to na mě Honza s otevřeností sobě vlastní. Dostáváme se do období vzniku jeho vymazlené sbírky. Někdy po roce 2010 přišel zlomový okamžik koupě prvního retro kola. Z nevinného brouzdání po internetu byl najednou uzavřený obchodní případ a bum, doma stál za pár dnů devadesátkový závodní stroj. „Toužil jsem po nich jako kluk a nemohl je mít. Najednou se prodávaly za dva, tři tisíce prakticky jako bezcenný odpad. Na sadách Shimano DX, XT nebo XTR. Některé ve zuboženém stavu, některé jako úplné voňavky.

Chytlo mě to a nepustilo. Na aukru jsem to valil přes kup teď, na inzeráty volal obratem a nesmlouval. Logistiku řešili moji řidiči, dostali instrukce, peníze, sedli do dodávky a jeli. Ani nevíš, jak jsem se pak druhý den ráno těšil do práce na nový přírůstek,” popisuje Honza dobu, kdy ještě byla retro vlna v nedohlednu a české bazary oplývaly netušenými možnostmi. Devadesátková kola vzrušovala jen hrstku nostalgií napadených podivínů. Dnes bychom řekli technických nadšenců a vizionářů.

„Ještě před pěti lety šlo bez problému narazit na dobové skvosty. Ráno jsem sedl k bazosi a sbazaru a projel inzeráty. To se za den opakovalo třikrát až pětkrát. Drtivá většina mé sbírky pochází z české inzerce, pár jich je ze Slovenska. Dva Scotty a kytara od Treka jsou ze Švýcarska, ale koupil jsem je v Česku od kluka, který se živil jako stěhovák a ta kola dostal v rámci jednoho kšeftu,” vysvětluje Honza a de facto tak nastiňuje jeden unikátní rys své sbírky.

Zhruba osmdesátka kol, která se mu podařila za minulé desetiletí shromáždit, je historickým svědectvím toho, na čem se tady v devadesátých letech jezdilo. Jistě, jednalo se o špičku ledovce, stroje patřící nadšencům, kterým nebylo líto dát za sportovní náčiní mnohdy i průměrný roční plat. Proč se Honza takto vymezil, prozrazuje vzápětí. „Začít koukat na eBay by byl můj konec, naprostá sebevražda. Chtěl bych všechno.”

Co se u tak činorodého nadšence děje s koly dál? „Pátrám na internetu po původní specifikaci. Každé kolo se snažím postavit dobově, s katalogovým osazením nebo s o trochu lepšími komponenty. Pokud tedy není ve stavu vyčistit a rovnou pověsit na zeď, i takové tam mám,” vysvětluje mi svůj "period correct" přístup Honza. Jako správný fanda GTček se prý neštítí ani leštění hliníku. Dobité GT RTS piplal ručně i vrtačkou s filcákem dohromady tři dny. Shodneme se na tom, že to žádná příjemná práce není. Výsledný stroj pověšený v kanceláři ale působí impozantním dojmem.

Na závěr se mi Honza svěřuje s trably, které jsou mi důvěrně známé. „Největší problém je samozřejmě s pneumatikami, ráfky, sedly a gripy. Dobové seženeš horko těžko. Musíš být trpělivý a mít štěstí, pokud za ně nechceš zaplatit nesmysl. Teď jsem koupil u kamaráda v cykloobchodě devadesátkové Micheliny a Ritchey po čtyřech stovkách kus. Jinak ale do takového detailu nechodím a radši přimhouřím oko. Pokud seženu kolo, rám nebo vidlici se sedřenými samolepkami, snažím se sehnat nové. Na bike-foru je borec, který mě jimi pravidelně zásobuje.”

Na závěr z Honzy tahám příběhy jeho kol, ale narážím. Téměř žádné nejsou. Není kapacita při takovém záběru. „Maximálně Ti povím, jak jsem manželce zcizil kolo. Objevil jsem totiž u kamaráda Mongoose IBOC Pro a usmyslel si, že ho chci. Háček byl v tom, že na něm jezdila jeho sestra. Domluvili jsme se nakonec na výměně za dvě kola. Jedním z nich byl soudobý Felt, který ode mě dostala manželka kdysi k Vánocům. Moc toho na něm nenajezdila, ale to si piš, že si po čase vzpomněla, že chce na společnou vyjížďku. Říkám jí: 'Vyber si jaké kolo chceš, není jich tu málo.' A ona, že si vezme to svoje. No, nějak jsem to ustál.” Smějeme se tomu oba a pomalu otáčíme na poslední stránku příběhu.

Dnes už Honza téměř nenakupuje a zároveň nemá potřebu nic prodávat. Plno snů si splnil a ty nesplněné ho netrápí. „To víš, že bych jako olomoučák chtěl Morati. Dávat za něj sto tisíc? Znám plno lepších způsobů, jak utratit peníze, třeba s rodinou.” Howgh. Největší radost, kterou si teď Honza dopřává, jsou hovory o starých hrdinských časech vedené s přáteli v kanceláři, u kávy, mezi retro koly. Z toho plyne i vzkaz pro čtenáře Vela na úplný závěr: Na kávu jste srdečně zváni všichni, stačí napsat. Nejlépe přes bike-forum.

Proč to děláš?

„Řeknu nejdřív, proč to nedělám. Nemám ambice na těch kolech jezdit. Maximálně teď na jaře vytáhnu LTSko na Svatý kopeček. Zavzpomínám na polovinu devadesátek, kdy jsme přiletěli domů ze školy a nezajímalo nás nic jiného než sednout na kolo a jet. Dodnes si pamatuju číslo 329 33, pevná linka bratrů Krajčových, na které jsme si tenkrát vyjížďky domlouvali,” zamýšlí se Honza. Nejvíc ze všeho ho tipuju na vášeň pro techniku a bastlení. V cukrovaru je to vidět na každém kroku.

„Když jsem bydlel s tátou v paneláku, probíhal servis mých kol v pokojíku vedle postele na koberci zahnojeným od oleje. Byl jsem mechanik samouk, zvědavý, jak to vevnitř vypadá, jak to funguje. Tady naštěstí padlo jablko daleko od stromu, protože otec nezvládl ani zatlouct hřebík. Záliba v mechaničině mi zůstala i po přesunu na motorku, i ve firmě u aut a dodávek. Základní servis si obstarám sám, začal jsem olejem, výměnou kol, brzdových desek, ložisek a čepů, do složitějších věcí nehrabu,” směje se a vzpomíná na známého olomouckého cyklomechanika Kamila Tomana, jehož mantrou bylo: „Když kolo jede, tak se do něj nem*dá.”

O Honzově manuální zručnosti nepochybuji ani na chvíli. Už když jsme se vítali, dostal jsem přednášku o dcerách, které v letošní zimě strávily přes třicet dní na sněhu, o závodních lyžích a o novém profi vercajku určeném pro jejich servis. „V zimní sezóně se po víkendu zavřu na dílně a šest, sedm hodin dělám holkám lyže. Vezmi si, že u strojového servisu vydrží patnáct až dvacet servisů. Nikdo se netrápí tím, kolik ubere skluznice. Já si s tím naopak hraju, ladím úhly a neskutečně mě to baví. Lyže pak vydrží i desetkrát tolik.”

Druhý faktor rovněž nepřekvapí. Máme ho tam všichni. Nostalgie a láska. „Vzpomínám na dobu, kdy jsem chodil do cykloobchodů obdivovat GTčka a Scotty, na první GTčko i na první závody na něm. Možná proto jsem vlastně začal nakupovat kola a možná proto nejvíc ujíždím na této značce,” zamýšlí se Honza a následuje početní úloha: Kolik máš GTček, osm, deset, dvanáct, třináct? „Asi to poslední číslo, které říkáš. Přesně to ale vážně nevím.”

Poklady z Honzova cukrovaru

Legenda jménem GT

Zaskar, Karakoram, Xizang, LTS, STS. Pokud se vám při vyslovení těchto slov výrazně zrychlí tep, vězte, že patříte do Honzova klubu milovníků značky GT a rozhodně v tom s ním nejedete sami. Na sociálních sítích je aktivních několik komunit adorujících tuto značku s kořeny vrostlými do BMX. Za všechny jmenujme The GT Vault působící jak na Facebooku, tak na Instagramu.

Je tomu už více jak padesát let, kdy jeden ze zakladatelů značky Gary Turner ve své garáži svařil první BMXkový rám pro syna Craiga. Nevím, zda tenkrát tušil, čeho se tím dopustil. Ať už to měl v hlavě nalinkované, nebo neměl, v roce 1979 s parťákem Richardem Longem založil GT Bicycles a o pět let později se společně vrhli do dobrodružství jménem MTB. V rychle rostoucím segmentu se firma GT vyšplhala až na přední příčky, kde se pustila do boje s lídrem trhu, firmou Cannondale. Pro mnoho nadšenců do devadesátkových kol je pak GT bytostně spjato s průkopníkem bike trialu a extrémních taškařic na horských kolech Hansem "No Way" Reyem.

A právě diapozitivy tohoto jezdce tahá Honza na závěr našeho rozhovoru z velké krabice plné tiskovin s logem GT. „Dívej, mám tady katalogy, ceníky, manuály pro prodejce, kartičky jezdců závodního týmu, diáky a další oficiální materiály, hotový poklad. Koupil jsem to od člověka, který GTčka na Moravě svého času prodával. Na bazaru mě trefil inzerát, ve kterém nabízel části celoodpružených rámů RTS, LTS a dalších, hlavní trojúhelníky, zadní stavby. To víš, že jsem se za ním hned vypravil, bohužel neúspěšně. Po půl roce jsem objevil jeho další inzerát, tentokrát na krabici plnou tiskovin za dva tisíce korun. Poslal jsem tam radši kolegu a dobře to dopadlo. Dívej, jen tenhle katalog má na eBay cenu 100 USD,” probírá se Honza svým pokladem, otevírá katalogy, ukazuje kola, která má ve své sbírce a oči mu u toho září.

Není divu, z osmdesátky nasbíraných kol bude GTček nejvíce. Avalanche, Karakoram, Tequesta, Richter, Bravado, celoopružené RTS nebo LTS, které máš nejradši? „Bez debat Karakoram, těch mám pět. Kdyby ses ale ptal, na kterém nejraději jezdím, řeknu LTS 3000, to s prohnutou sedlovou trubkou. Mimochodem, LTSko je snad jediné retro kolo, které čas od času s opravdovou chutí projedu. To odpružení funguje parádně.”

publikováno v časopise Velo 4/2023