STARÝ···KOLA
Specialista
Ivan Růžička | #cestisberatele | Velo 7/2023
Specializace, jeden ze způsobů, jak u sbírání kol nezešílet. Každý z nás si na své cestě prošel různými fázemi vývoje. Počáteční fázi nazývám „koupím si jedno staré horské kolo pro radost”, po ní následuje „za pár tisícovek navíc můžu mít dvojnásobnou radost” (rozuměj dvě kola lepší než jedno) a vše vrcholí fází „chci všechno, ale manželce to musím dávkovat”. Na racionálnější sběratele po nějaké době přijde takzvaný moment osvícení a začnou ve svém chaosu hledat řád. Ivan Růžička svůj řád našel už v roce 1994, kdy koupil svůj první Specialized. Od té doby se na tato americká kola specializuje.
„Moje první moderní kolo byl trekový Specialized koupený v malém krámku v Praze na Vinohradech zhruba před třiceti lety. Dlouho mi nevydržel. Zatoužil jsem po horském kole a šel do Rockhoppera. Tím se stvrdila má láska ke značce s červeným eSkem ve znaku. Katalogové osazení Shimano STX jsem nechal vyměnit za černé LXko a mohlo se jezdit,“ otevírá svůj příběh Ivan. Psal se rok 1994 a horská kola se v Česku drala na výsluní. Jenže úplně jiná. Mít na začátku devadesátek Spešla znamenalo jít proti proudu a možná i trochu do neznáma. Nejvíce byly v kurzu Scott, GT, Trek, Giant, DiamondBack, Heavy Tools, český Olpran nebo později Author a Amulet.
„Rochopper se u mě dlouho neohřál. Chtěl jsem víc a pořídil si z druhé ruky Stumpjumpera. Ocelový rám s pevnou vidlicí vyrobený v Japonsku z trubek Tange, komponenty Shimano s výjimkou tehdy populárního řazení Gripshift. Celé to mělo kolem jedenácti kilo. Rockhopper zůstal v rodině. Schovaný pro synátora,” pokračuje Ivan a dodává, že tato dvě horská kola dnes tvoří základ pestré sbírky. „Mám ke svým prvním Spešlům vztah. Jezdili jsme je tak dlouho, až se z nich staly morálně zastaralé ‚plečky‘ a nevyplatilo se je prodat. Ani bych na to neměl to srdce.” Přitom ve stavu nových nestály vůbec málo, Rockhopper dvacet dva, ocelový Stumpjumper třicet a hliníkový Stumpjumper M2 přes čtyřicet tisíc. V době, kdy průměrný plat nebyl ani sedm tisíc korun.
Ivan a jeho partička tehdy jezdili pionýrsky po turistických značkách kolem Prahy. Cyklisté a turisté žili v synergii. Vzájemně se respektovali. Alespoň tak na to vzpomíná. „Minimálně jednou za týden jsme s partou kolegů vyrazili na švih a dali kolem osmdesáti kilometrů na pohodu. Později se přidal synátor, to když dorostl do Rockhoppera. Dneska je z něj divočák a válí to na enduru.” Na to konto Ivan s úsměvem poznamená, že ho „mladej” nedávno nepotěšil. To když sešel z cesty a koupil si karbonovou Capru od YT. „Mě tenkrát ke Spešlům přivedla čirá náhoda. Jelikož jsem konzervativní, zůstal jsem jim věrný. Ale nejen kvůli tomu. Vezmi si, jak ta značka posunula horskou cyklistiku kupředu, jaké měla závodní úspěchy, to je pestrý svět, který mě nepřestává udivovat dodnes.”
Po roce 2000 přišel čas poohlédnout se po modernějších kolech. Prvním přírůstkem se stal žlutý rám Stumpjumper M2 Pro, později koupil Ivan na americkém eBay za výhodnou cenu synátorovi komplet kolo Enduro Expert. „Hliníkový Stumpjumper ve žluté barvě byl jedním z posledních čistě véčkových modelů bez návarky na kotoučovou brzdu. V té době už ho lidi moc nechtěli. Ani Enduro nemělo klasickou návarku. Spešl to řešil trojúhelníkovou redukcí připomínající ploutev. Připevnila se do montážního otvoru v patce a do návarky na véčko. Stačilo vyšroubovat čep,” vzpomíná Ivan na bizár doby, ve které začal cyklistický průmysl přecházet z jednoho standardu na druhý. Někdy i za pomoci podobných „rovnáků na vohejbáky”. Stumpjumpera nechal osadit komponenty, které sehnal po cyklo obchodech. A to tehdy rozhodně nebyla nejlevnější cesta k vysněnému kolu. E-commerce byla v plenkách a ceny komponentů vyšponované do nebeských výšin.
Vášeň s eSkem ve znaku
Sběratelskou vášní zahořel Ivan na přelomu let 2015 a 2016, kdy si „prostě pořídil další kolo”, jak skromně říká. Do lesa v té době vyrážel na Stumpjumperu FSR Elite, pohodlné šestadvacítce se zdvihy 140/120 milimetrů. Vedle toho zatoužil oživit svého ocelového Stumpjumpera z roku 1995 a rovnou si k němu pořídil další dva kousky. „Už bylo jasné, že ta kola mají potenciál stát se krásnými veterány. Našel jsem v Česku pěkný Stumpjumper M2ku v hliníku respektive v té jejich slitině Metal Matrix. Další mi do oka padlo celé kolo, opět Stumpjumper, jen o rok mladší a zaparkovaný na eBay v Dánsku,” začíná Ivan postupně jmenovat své akvizice. Na to, že začal relativně nedávno a specializuje se jen na jednu značku, má úctyhodné portfolio.
„Synátor si v té době koupil silničku Allez Epic z roku 1991. Lepené karbonové trubky do spojek v perfektní kondici. Mě se to kolo tak líbilo, že jsem si ho sehnal taky. A pak ještě jedno. Takže máme v rodině tři,” pokračuje Ivan naprosto klidným a vyrovnaným tónem. Jakoby mluvil o nákupu základních potravin v supermarketu. Pak na vysvětlenou dodává, že ho zejména silniční kola nebaví jen nakupovat, ale i jezdit. „Na Allez Epic jsem absolvoval vícero krásných, přes sto kilometrů dlouhých švihů kolem Berounky. Zadní stavba opravdu pracuje, jen bohužel ve všech směrech. Kroutí se, ale nijak mě to v jízdě nelimituje.”
Přesouváme se v našem povídání o kus dál. K tomu, jak Ivan svou úzce profilovanou sbírku buduje. „Dost kol jsem koupil v Česku, nicméně bez zahraničních bazarů bych se při shánění zajímavých modelů neobešel. Na to jsme malý trh,” říká a dál popisuje svou filozofii. „Líbí se mi střídmý design, držím se katalogových specifikací. Nepotřebuji mít na kole fialové, tyrkysové nebo rasta eloxy, i když chápu, že to lidi baví. Katalogové osazení včetně plášťů a gripů je má značka ideál,” zmiňuje Ivan nejkritičtější součástky. Především pláště se špatně se shání z logických důvodů. Většina se jich časem rozpadla a za ty zachovalé chtějí prodejci hodně peněz. „Nejsem ale zas takový blázen, abych lpěl na tom, jakou tam mám osu. I tak je to běh na dlouhou trať. Moje kola se neustále mění podle toho, jak nacházím další a další dobové komponenty.”
Ještě jednu libůstku o jeho práci zmíním, a tou je péče o originální laky. Dokáže si s nimi opravdu vyhrát. Čištění, přelakování šrámů, leštění. Když poprvé přicházím k Ivanovým kolům, mám pocit, že jsem se ocitl mezi funglovkami v dobovém showroomu.
Jezdit na horských sbírkových kolech pak Ivan nutně nemusí. Prý z čistě praktických důvodů. „Na dobové sedlo se ještě posadím bez problému. Úzká řídítka bych snesl, kdybych v sobě probudil své purstické já. Na těch ztvrdlých pláštích se mi ale do terénu jezdit nechce. Maximálně na pivo do nedaleké Chýně,”
Když už je řeč o řidítkách, zajímá mě, co co je pro Ivana no-go zóna. Vzpomínáme na šířku 560 a 580 milimetrů. „Míň se už snad nevyrábělo ani tenkrát. Leda si je závoďáci krátili pilkou, aby projeli mezi stromy. Dnes už je to úsměvné, ale vezmi si, jak široká řídítka mají gravely biky. Kolik jezdíš na tom svém, 440 milimetrů?” mrkne na mě a pokračuje. „Pro mě je gravel ideální na české silnice nebo na šotolinu. Dál bych se s tím nepouštěl. Duší jsem dnes o fous víc silničář,” přiznává se Ivan.
I na asfaltu je věrný své značce. Zmíněný Allez Epic časem vyměnit za červený M2 Road z roku 1995 a poté za žlutý M4 Road z roku 1999. U kol určených pro provoz nelpí na katalogové setupu, což mu otevírá prostor k ladění. Žlutou M4ku tak dostal na příjemných 7,5 kilogramu. Dnes jezdí ještě novější silničku, S-Works z roku 2002 na kterém oceňuje čistý design a hlavně tu správnou barvu. „Spešl prostě musí být červený,” usmívá se. Ze silnice si pak čas od času odskočí do lesa. Buď na devětadvacítce Stumpjumper FSR Elite 2016 nebo na svém luxusním šestadvacítkovém „zimákovi” S-Works M5 2002.
Napadá mě zcela logická otázka: „Ivane, kolik těch Spešlů vlastně máš?”
„No, to já právě úplně přesně nevím, Lukáši,” nepřekvapuje mě odpověď.
Důvod je prozaický. „Kupuji a někdy i stavím kola pro rodinné příslušníky. Všichni mají samozřejmě Spešla včetně prcků.”
A co dál? Každý sběratel má své plány do budoucna, své sny. „Jeden směr jsou starší, osmdesátkové Stumpjumpery. Kdysi mi jeden v Německu utekl. Bohužel jsem byl v takovém rozpoložení, že jsem na něj koukal skrz prsty jako na starý šrot. Dneska mě to mrzí. Zmizely z trhu a když už se objeví, tak za draho. Především v USA vyletěly ceny osmdesátkových a devadesátkových MTB od Spešlu výrazně vzhůru. Další směr jsou modelové ročníky 94-96. Zaměřit se na ně, protože designově mi přijdou nejlepší. No a do třetice ta nejvyšší úroveň, postavit si repliku závodního kola. Líbil by se mi S-Works M2 Neda Overenda nebo celoodpružený S-Works FSR Jasona McRoye,” zmiňuje Ivan dvě velké persóny, amerického bikera a vítěze prvního mistrovství světa v MTB z roku 1990 a britského sjezdaře považovaného za první bikovou superstar z Velké Británie. „To už je ale level, kam se jen tak někdo nedostane. Závodníci vozili plno atypických dílů, které není vůbec lehké sehnat,” uzavírá Ivan a na chvíli se zamyslí. „Možná bych mohl jen dodělat rozjeté projekty a dát si na chvíli přestávku. Ostatně v pokoji vyhrazeném pro kola už moc k hnutí není a na půdě v depozitu jakbysmet.”
Usmívám se. Jako bych už tyto věty někde slyšel. Tiše ve své hlavě i nahlas od kolegů sběratelů.
Proč to děláš?
„To kdybych věděl. Jsou okamžiky, kdy to je silnější než já. A jsou také okamžiky, kdy se ovládnu a pak ti to je zpětně líto. Jako u toho osmdesátkového Stumpjumpera za super cenu na německém eBay. Dodnes mě mrzí, že není můj. Roli hraje momentální rozpoložení nebo finanční situace. Snažím se být soudný, nemám neomezený rozpočet. Pomáhá mi v tom přehled o cenách, který jsem si za ty roky vytvořil. Díky němu dokážu rychle zhodnotit, zda je nabídka předražená, nebo je to výhodná koupě,” popisuje Ivan pochody ve své mysli. Pak mě opět, již poněkolikáté, odzbrojí svou upřímností. „Osmdesátkové Stumpjumpery jsem si původně ani kupovat nechtěl. Jenže co mám dělat, když všechny devadesátkové už mám. Tedy kromě modelového ročníku devadesát sedm, ten se mi nelíbí. Vidíš, napiš tam, že nemusím mít úplně všechno.”
Poklady z Ivanova podkroví
Specialized Allez SE 1985
Po Spešlu z filmu American Flyers s Kevinem Kostnerem v hlavní roli toužil Ivan delší dobu. Když se na americkém eBay objevil kousek v zachovalém stavu, a ještě k tomu za rozumné peníze, neváhal. „Kola, která za mnou putují až z USA, už nejsou jen chvilkové rozmary. Allez SE jsem hledal tak dlouho, až jsem našel téměř kompletní kus včetně sady Suntour Superbe Pro. Dokoupit bylo potřeba jen pár drobností, nové gumy na páky, omotávku v barvě pearl white a prachovky do klik. Omotávka se sháněla nejhůř. Jako nejautentičtější jsem vyhodnotil tu od značky Benotto. K mé smůle byla k dispozici v hromadě barev, sehnat ji ale v té, kterou jsem potřeboval, bylo peklo,” říká Ivan a dodává, že ještě nepřišel ten správný čas na repasi. Kolo je stále v nálezovém stavu a všechny nové součástky spinkají v šuplíku. To ale není vše, příběh ještě pokračuje. „Děj filmu se točí okolo třídenního silničního etapáku vedoucího skrz coloradské hory. Především ty pasáže přímo ze závodu jsou parádní. Chytlo mě to za srdce tak, že jsem kromě kola hlavního hrdiny nutně potřeboval i jeho dres. Nedal se sehnat, ale poradil jsem si. Mám repliky vyrobené na zakázku. Obou dresů, modrého týmového i červenobíle pruhovaného patřícího lídru závodu.”
Specialized Stumpjumper M2 1994
Ivanův rozhled mě fascinuje a baví zároveň. Nejvíc asi v momentě, kdy začne láskyplně mluvit o katalogových barvách a kombinacích. Graphite, Silver Gray, Bronze Satin a mnoha dalších. Specialized v devadesátkách vystřídal snad celé barevné spektrum v různých provedeních od standardních přes matné až po metalické laky. Jeden z odstínů modré, na který mě Ivan upozorňuje, připomíná hrozny vína, včetně autentického šedého povlaku. V katalogu je označen jako Grunge Grape. Nejsprávnější barva je ale podle Ivana červená. Jak jinak. I ta ale měla své varianty, například Team Red, Candy Red, Blood Red. Dva Stumpjumpery M2 z roku 1994 v týmových barvách tak zcela logicky zaujímají v Ivanově sbírce čestné místo. Oba kupoval v Německu. „Tak už to chodí. Dlouho jsem na nic kloudného nenarazil a pak hned dva kusy. První bylo celé kolo, v druhém případě šlo pouze o rámovou sadu. Ale zase za bezkonkurenční cenu. Nemohl jsem ji tam nechat,” říká Ivan. V podzimním slunci kola září novotou. Zdání ale klame, jen jeden Stumpjumper přišel do Čech ve špičkovém stavu. Druhý byl potlučený a vyžadoval opravu laku. Povedla se! Bonusem je pak černá sada Shimano LX, která s týmovou červenou ladí parádně.
Specialized Stumpjumper FSR 1994
První generace celoodpruženého Stumpjumperu FSR i dnes, téměř po třiceti letech, vypadá mladistvě. Může za to bezesporu i čtyřčepový systém odpružení konstruktéra a bývalého motokrosového závodníka Horsta Leitnera, který jako jeden z mála v první polovině devadesátých let opravdu dobře fungoval. Až tak dobře, že ho Specialized odkoupil a postavil na něm své první FSR. „V devadesátém šestém z toho na další tři roky udělali Ground Control, princip odpružení ale zůstal stejný,” popisuje Ivan genezi modelu slovy i názornou ukázkou. Před mým příjezdem vyrovnal na zahradě do jedné linky všechny generace, které ve sbírce má. Pět kompletních kol a jeden rám jsou tu fyziky, další rám je ještě na cestě. „K devadesát čtyřce jsem koupil ještě devadesát pětku. Jsou to dost podobná kola, liší se především vidlicí. Na starším modelu je Rock Shox brandovaný značkou Specialized. Říkali tomu Future Shock. Na mladším modelu je už sériový Rock Shox Mag 21,” říká Ivan a dodává, že druhým důležitým rozdílem je (opět) barva. Při pohledu do katalogu ale musím hodně zbystřit, abych poznal rozdíl. „Starší model má šedou zadní stavbu a přední trojúhelník je šedozelený, mladší má stříbrnou zadní stavbu a přední trojúhelník šedý. Drobné odlišnosti jsou i v grafice. Prostě jsou to jiná kola a své místo ve sbírce mají obě.”
Specialized Stumpjumper M2 2000
Jedním z Ivanových sběratelských motorů je touha, která o sobě dává vědět v nestřežených momentech. Zpravidla u pracovního stolu za počítačem, máme to tak všichni. Bizarní výjimky se ale najdou. „Třeba když jsem u nás před hospodou uviděl opřený Stumpjumper z roku 2000 ve mě naprosto neznámém barevném schématu Gulf. Bleděmodrá s oranžovou, rozumíš, barva ikonického Porsche 917. Šel jsem za majitelem a pokusil se ho přemluvit, aby mi Spešla prodal. Neklaplo to. Nezbylo mi tedy nic jiného, než si rámový set sehnat jinde. Podařilo se to na britském eBay. Ale nemysli si, jednoho Stumpjumpera se mi nakonec v hospodě koupit podařilo, konkrétně ročník 1993. Nepřekvapí tě asi, že na něm bylo hodně práce. Použitelný byl jenom rám. Do hospody lidi nejezdí na vymazlených veteránech. Tedy kromě mě,” usmívá se Ivan.
První mistr světa v cross-country
Je až k nevíře, že vítěz prvního mistrovství světa horských kol Edmund „Ned” Overend letos v srpnu oslavil 68. narozeniny. Syn amerického diplomata vystřídal během svého dospívání vícero vrcholových sportů. Těmi prvními byly terénní běh a motokros. Na začátku osmdesátých let Neda jeho běžecká vášeň dovedla až do Duranga v Coloradu. Zde v horách vyměnil běh za kolo, nejprve tedy silniční, až později horské. K tlustým plášťům ho přivedla brigáda na pozici mechanika v obchodě Durango Bike Shop. Ideální cesta zahrnující trénink fyzické zdatnosti, technických dovedností na trati i při servisu kola. Pak už šlo vše ráz na ráz. V roce 1984 se Ned stal díky svým perfektním výkonům čerstvou akvizicí továrního týmu Schwinn a za důvěru se odvděčil dvěma tituly z domácího národního šampionátu NORBA. Úspěch ho katapultoval do továrního týmu Specialized v jehož dresu pokračoval ve sběru národních titulů. Celkově jich za svou kariéru získal šest. Mimochodem, perlička z Nedova osobního života. Zhruba v té době si prý pořídil psa a inspirován svými motokrosovými kořeny mu dal jméno Jawa:-)
V roce 1990 horská cyklistika oslavila v Durangu první mistry a mistryně světa oficiálně posvěcené Mezinárodní cyklistickou unií. Zlatou medaili ze závodu cross-country urval kdo jiný než Ned Overend. V místě svého bydliště, ve svých pětatřiceti letech. „Zisk prvního mistrovského titulu považuji za důležitý milník své kariéry. Mezi lidmi to má stále skvělý zvuk. Své úspěchy ale hodnotím především podle kvality závodního pole. V letech 1993 a 94 jsem zvítězil v několika závodech světového poháru v nesrovnatelně větší konkurenci, toho si cením ještě o něco víc,” hodnotí Ned své úspěchy. „Vždy, když se podívám na svůj rudý Stumpjumper, vzpomenu si na tu velkou bitvu mezi mnou a Johnem Tomacem v Durangu. Ujížděl mi z kopce a já mu nasazoval do kopce. Byla to spartánská doba a hlavně spartánská technika, kdy nejaktivnějším odpružením byl jezdec sám. Stálo to hromadu pozornosti a energie navíc.”
Ani po vystoupení z profesionálního kolotoče se Ned nezastavil. Vrhnul se na terénní triatlon a naordinoval si tak další výzvu. Do třech let se plně etabloval a dokonce opět kraloval. V letech 1998 a 99 získal titul mistra světa na šampionátech konaných na havajském Maui. Úžasný chlapík.
První sériové horské kolo na světě
Na začátku osmdesátých let byla horská cyklistika ještě v plenkách, když Mike Sinyard, zakladatel Specialized Bicycle Components uvedl na trh model Stumpjumper, první sériové horské kolo na světě. Ocitl se tak doslova ve správný čas na správném místě a nadto i se správným produktem. Vše začalo jeho osudovým setkáním s konstruktérem Timem Neenanem zhruba okolo roku 1979. Mike přijal Tima do firmy jako svého prvního zaměstnance. Tim v té době sedlal horské kolo vlastní konstrukce nazvané Chaparral a Mike se záhy stal majitelem jednoho z prvních kol od Toma Ritchey. Slovo dalo slovo a parťáci spolu vyrazili na společný cyklovíkend. Hned v pondělí po návratu nakreslil Tim prvního Stumpjumpera a Mike koupil letenky do Japonska, kde dojednali výrobu 250 rámů a nakoupili součástky. Nenechte se ale mýlit, nejednalo se rozhodně o horské sady, jak je známe dnes. Spíše šlo o mix komponentů pro motokros, BMX, silniční a cestovní kola. Samotný rám Stumpjumper se po uvedení na trhu v roce 1981 prodával za 395 USD, kompletní kolo pak stálo 750 USD. Vyprodáno bylo tak rychle, že z USA do Japonska záhy putovala objednávka na dalších 250 kusů. To samozřejmě neuniklo pozornosti konkurence. Trh s horskými koly vystřelil raketově vzhůru s Specialized se svým modelem Stumpjumper tehdy stál v jeho čele. Á propos, pravděpodobně první Stumpjumper v Evropě jsem vám představil loni na podzim v reportáži z Mountainbike Museum v Arnhemu. Pamatujete?
publikováno v časopise Velo 7/2023