STARÝ···KOLA
Také vás fenomén horského kola pohltil již v devadesátkách? Vzpomínáte se slzou v oku na hodiny strávené v obchodech, nos nalepený na sklech vitrín? Na ohmatané stránky časopisu Velo? Na přenosy světového poháru a mistrovství světa na Eurosportu a zvučná jména Tinker Juarez, Juli Furtado, Missy “Raketa” Giove a další? Co kdybych vám řekl, že v Kalifornii žije Lucemburčan, který má doma stroj času a umí se do těch dob prvních závodních klání vrátit? Jmenuje se Laurent Frieden a je sběratelem závodních kol (nejen) mistryň a mistrů světa. Pojďte se společně s ním alespoň virtuálně posadit na Tinkerův Cannondale, uchopit řídítka Juliina titanového GT a s respektem pohladit sjezdový speciál fenomenální Anne Caroline.
Laurente, vzpomeneš si na svoje dětství, na to, co Tě přivedlo ke kolům a ke sběratelské vášni?
Ze všech těch okamžiků spojených s kolem se mi jako první vybaví světový pohár v belgickém Houffalize v roce 1993. Jeli jsme se tam podívat s tátou a mě spadla čelist. Dvacet tisíc diváků a tolik špičkových kol! Dodnes si pamatuju, jak mé oči skenovaly všechny ty závodní stroje a mé nadšení neznalo hranic. Když na to vzpomínám zpětně, uvědomuju si, že to byl neopakovatelný zážitek. Nebyl internet, sociální sítě ani chytré telefony. Dnes tam najdeš téměř cokoliv. Obere Tě to o všechno nadšení.
Na kole jsem jezdil od malička a ve třinácti začal amatérsky závodit. Během prvního závodu jsme se dokonce na trati potkali s bratry Schleckovými. Naše životní osudy jsou ale naprosto odlišné (smích).
Vzpomeneš si na své první závodní kolo?
První pořádné kolo jsem si pořídil až na svou druhou sezonu. Byl to švýcarský S'Bike s vidlicí Manitou 1. Už tenkrát mě zajímala technika. Kolo jsem si postavil na míru i díky letní brigádě v cykloobchodě v Lucemburku. Zajímavostí na něm určitě byla kotoučová brzda Mountain Cycle Pro Stop. Táta mi musel nejprve vyrobit adaptér, protože v té době byly kotouče ještě velkou exotikou.
Osobně jsme se potkali na ME v maratonu u nás na Malevilu. Jezdíš etapáky v Alpách. Jak jsi k tomu přišel?
Je to součást mé evoluce. Po prvním zahoření pro horské kolo a pro závody přišla v osmnácti letech pauza, kterou vyplnily párty. Do sedla mě to vrátilo v pětadvaceti. Osudným se mi tenkrát stalo Mistrovství světa v Les Gets a návštěva tamního bikeparku. Vzal jsem tam své GT STS z roku 1997 a královsky se bavil.
V té době už nebylo mým bydlištěm Lucembursko ale Německo. Nechtělo se mi platit přemrštěné nájmy za bydlení. Má rodná země se stala drahou pro život a bohužel i trochu snobskou. Začal jsem pracovat na směny a potkal svou ženu Cassandru. Méně party a více klidného času. Má pozornost se vrátila zpět ke kolům. Inspirován Les Gets jsem absolvoval jednu sezónu downhillových závodů a pak přešel zpět ke cross country. Čekat celé hodiny na pár hardcore minut v sedle mi radost nepřinášelo. Začalo mě naplňovat objevování, kochání se scenériemi v neznámé krajině. Na cross country se mi líbí dynamika, měnící se podmínky, rozdílný charakter tratí i počasí, nároky na jezdce kombinující potřebu fyzické a technické zdatnosti. Když se nad tím zamyslím, neznám jiný sport, který by byl tak dynamický a různorodý. Proto jsem nakonec zakotvil u maratonů a etapáků.
Trénuješ, závodíš, do toho všeho věnuješ stovky hodin repasím starých závodních kol. Co Tě táhne tímto směrem?
Technika prostupovala mým životem od dětství. Táta se neustále v něčem vrtal. Od domu, který postavil vlastníma rukama, po auta a traktory. Se svým bráchou vymontovali z našeho traktoru Massey Ferguson původní motor a nahradili ho silnější motorem Ford. Jezdili s tím sedmdesátkou po polích. Když jsem nastoupil do zaměstnání, mou první štací byla práce v kanceláři. Záhy mě to ale přestalo bavit. Sedět celý den u stolu nebylo nic pro mě. Potřeboval jsem dynamiku a různorodost. Přesunul jsem se tedy do provozu a začal pracovat jako hlavní mechanik největší tiskařské mašiny v zemi.
Kdy jsi zjistil, že se závodní kola stanou Tvým údělem?
S Cassandrou jsme se rozhodli přestěhovat do její rodné Kalifornie. Předcházely tomu přípravy, během kterých bylo potřeba vyklidit mé věci z domu rodičů. Probíral jsem se artefakty z dětství a dospívání včetně starých součástek na kola. Zajímalo mě, jakou mají hodnotu, hodně jsem jich vystavil na eBay a hodně jich nakonec stáhnul. Bylo mi líto je prodat, internet ve mě vzbudil zvědavost. Začal jsem kupovat ikonická kola, která mě v mládí bavila.
Krátce poté mi doma přistálo první opravdové závodní kolo s historií, červený týmový Volvo Cannondale CAAD3. Získal jsem ho od lucemburského šampiona v downhillu J.P. Druckera, otce Jempyho Druckera, závodníka stájí Bora Hansgrohe a BMC. Pomohla tomu náhoda. Prostě jsem napsal do jedné facebookové skupiny, že sháním stará kola a J.P. se ozval. Cannona koupil v roce 1997 přímo od týmového manažera Charlieho Livermora během mistrovství světa ve švýcarském Chateau-d'Oex. Charlieho jsem kontaktoval. Prozradil mi, že se jednalo o kolo sjezdové sekce. Pravděpodobně na něm jezdila Missy “Raketa” Giove tréninky a nejspíš na něm odjela i několik XC závodů. Další koupě už byla opravdu velká. Na eBay se objevil titanový GT Xizang, na kterém kolem roku 1995 závodila Juli Furtado. Prodával ho Marc Gullickson, rovněž bývalý týmový jezdec GT. On i Juli bydleli v Durangu v Coloradu, a tak se stalo, že Xizang doputoval k Markově ženě. Potil jsem se do poslední vteřiny aukce. Pak to ze mě spadlo, vyhrál jsem. Vrátit kolo do původního stavu stálo velké úsilí. Hodně mi s tím pomohla právě Markova žena.
V té době ses ale ještě nespecializoval.
Souvisí to ještě s jednou událostí z tohoto období. Před odjezdem do Kalifornie se mi stal vážný pracovní úraz, za který mi pojišťovna vyplatila odškodnění. Rozhodl jsem se použít ty peníze na rozjezd sbírky. Vynahradit si tu bolest radostí. Kupoval jsem ikonická kola, Yeti, Fat Chance a další. Dospělo to do stadia, kdy má sbírka extrémně nabobtnala. Krabice plné součástek byly všude, schované v zahradním domku rodičů, v práci, u známých, v cykloobchodě, kde jsem vypomáhal. Sbírání bez ladu a skladu mě ale rychle přestalo naplňovat. Každý sběratel potřebuje svou jednotící linku. Já ji našel v závodních kolech s příběhem. Když se na ně dívám, odehrávají se mi před očima závody světových pohárů a vybavují se mi vzpomínky na ty, které jsem navštívil. Přemýšlím o detailech, které musím ještě doladit, aby byla kola autentická. Je jich tolik, že má práce nebude nikdy hotová. To u “obyčejných” retro kol nezažiješ.
Ty jsi pak drtivou většinu svých “obyčejných” retro kol prodal. Co Tě k tomu vedlo?
Hlavní game changer přišel po přestěhování do Kalifornie. Na svůj instagramový profil Dirty Sundays jsem přidal fotku dvou mechaniků týmu Volvo Cannondale, kterou udělal můj táta na posledním závodě Světového poháru ročníku 1999. Slavili konec sezóny se sklenkami sektu v rukou. Fotka se po sítích dostala až k jednomu z nich. Propojili jsme se a já zjistil, že má ve sklepě hotový poklad. Tři rámy po Tinkerovi Juarezovi, prototyp CAAD6 Alison Sydor, který se nikdy nedostal do výroby, sjezdový DHF2 Anne-Caroline Chausson a další unikáty. Dostal jsem nabídku na odkup a neváhal. Šlo o velkou sumu peněz, takže jsem byl nucen prodat několik “obyčejných” retro kol. Nelituju toho. V ten moment se to definitivně zlomilo.
Stěhování do Kalifornie. Jak moc Ti vlastně s rozšiřováním sbírky pomohlo?
V Lucembursku jsem kupoval a i v Kalifornii kupuji kola především online. V dnešní době internetu a sociálních sítí se dá sbírat prakticky odkudkoliv. Jakmile máš jméno a prezentuješ svou sbírku na sociálních sítích, dozví se o Tobě komunita. Přátelé i úplně cizí lidé Tě začnou kontaktovat a upozorňovat na zajímavé nabídky. Když se nad tím ale zamyslím, udělali jsme si v Kalifornii hodně přátel z cyklistické komunity, pamětníků, kteří mi pomohli s následnými repasemi. To by se mi v Lucembursku nepovedlo. Horská kola tam nemají žádnou historii. Takže ano, stěhování mi určitě pomohlo.
V Bay Area jsem potkal například bývalého mechanika australského národního downhillového a fourcrossového týmu Johna Kosloskyho, nyní majitele Castro Valley Cyclery. Pár kontaktů na pamětníky mám i díky němu. Mimochodem, zázemí jeho cyklo obchodu je narvané krabicemi se součástkami zhruba z let 2001 až 2010. Tipnul bych si, že ani on sám neví, jaké poklady tam ukrývá. Pak je tu síň slávy Mountain Bike Hall of Fame ve Fairfaxu. Během své první návštěvy jsem si připadal jako teenager na prvním koncertě své oblíbené superstar. Dnes zde vystavuji tři svá sbírková kola. Zajdu tam rád i jen tak na kus řeči o historii a současnosti horské cyklistiky s Joe Breezem a lidmi okolo něj. Berou mě jako součást rodiny.
Když se už takové závodní kolo objeví v inzerci, jak to vypadá?
Většinou úplně obyčejně. Víš proč? Jejich majitelé se většinou nevyznají. Nevědí, zda mají doma závodní kolo nebo ne. A pokud to vědí, tak nevědí, co s ním a proto ho prodávají. Svezení na čemkoliv novějším je pohodlnější, údržba podstatně jednodušší. V případě, že by ho majitel chtěl opravdu poctivě repasovat, aby získalo na hodnotě, musel by investovat plno času a energie, vyhledat staré fotografie, kontaktovat pamětníky a podle toho nakoupit originální součástky. Málokdo má chuť podniknout takové dobrodružství. Nemluvě o tom, že mnoho dílů závodních kol jsou dnes nesehnatelné prototypy.
Pověz mi víc o tom, jak ta kola vypadají, když je najdeš.
Většinou prachbídně. Zanedbaná a nekompletní. Koupil jsem jen jedno bezvadné kolo, na které nebylo potřeba sáhnout. Ikonické Yeti FRO, na kterém závodila Juli Furtado. Zašlý rám našel a podle dobových fotografií a vzpomínek mechaniků repasoval a osadil Mike Wilk, sběratel a autor knížky The Vintage Mountain Bike. Vím, že dokonce nechával zavařit malou prasklinu. Naštěstí ale nemusel sahat na originální lak. U tak vzácného kola se to určitě vyplatí, u jiných bych do takové akce nešel.
Krom Juliina Yeti FRO jsi musel všechna svá sbírková kola repasovat?
Ano, koupě hotového Yeti FRO byla nabídka, která se neodmítá. Také jsem kvůli tomu musel prodat tři svá “obyčejná” Yeti. Na repasích se mi líbí ta proměna před a po nebo téměř detektivní práce při identifikaci originálního osazení. Na čem však netrvám, je za každou cenu funkční technika. Na sbírkových kolech nejezdím, a tak neřeším například repase odpružení. Mým cílem je vyváženost mezi snahou o zachování autenticity a potřebnými opravami.
Mnoho kol stavím od holých rámů. Trvá roky, než se dostanu ke kýženému výsledku. Výjimky se samozřejmě najdou. Loni na podzim jsem koupil rám Trek OCLV americké závodnice Susan DiBiase z Team Volvic PowerBar. Díly na tento projekt jsem zkompletoval během čtyřiadvaceti hodin ze svých zásob, z eBay a od přátel. Nutno říct, že to kolo bylo v originále postavené na Shimanu XTR, Rock Shox Judy SL a komponentech Titec. Nic mimořádného.
Odkud čerpáš informace nejčastěji?
Nejdůležitějším zdrojem jsou fotografie ze závodů a tím pádem i pamětníci z řad fotografů. Skvělé jsou webové stránky Fat Tire Fotos Marka Dawsona, nicméně těch fotografů, kteří mě podporují, je více. Existuje také mnoho videozáznamů, čerpat se z nich ale zpravidla nedá vinou bídné kvality.
Pracuju i s dalšími pamětníky, především s týmovými mechaniky. Tento zdroj ale není příliš spolehlivý. Vezmi si, kolik jim muselo rukama projít kol a součástek a jak je to dávno. Povím Ti jeden příběh, který hovoří za vše. Půjčil jsem Tomovi Ritchey na oslavu padesátin firmy svůj Ritchey Plexus. Na tom kole závodil, jak jinak, Thomas Frischknecht. Kromě nich byli na oslavě i další týmový jezdci z let devadesátých. Stáli kolem Plexuse a řešili osazení: „Tohle tam nepatří.” a „Tohle jsme přece nepoužívali.” Nemusím Ti asi říkat, že mám dobová svědectví včetně fotografií a že se jedná o stoprocentně autentický dobový originál (smích).
Jak ve svých projektech udržuješ pořádek?
Snažím se mít všechno evidované. Ke každému kolu mám spreadsheet obsahující informace o součástkách. Jak vypadalo kolo, když jsem ho koupil, čím bylo osazené, co je originál, co ne, co je potřeba dokoupit a samozřejmě kolik mě to stálo. Potřebuju mít svou práci dobře organizovanou. Klíčové je také mít svůj prostoru. Tam, kde teď žijeme, ho je naštěstí dostatek. Dřív se mi ale stávalo, že jsem otevřel krabici s rozebraným kolem, na které jsem úplně zapomněl. To mě dokázalo solidně rozčílit.
Zmiňoval jsi prototypy. Jak velký je to problém?
Dám příklad. Ve sbírce mám sjezdový rám Cannondale DHF Fulcrum z roku 1998, který sedlala parťačka Missy Giove, Kim Sonier. Chybí mu originální vidlice Moto DH 150, což je téměř neřešitelný problém. Tyto vidlice se nikdy nedostaly do volného prodeje, jezdil je pouze tým Volvo Cannondale. Po skončení sezóny se vracely zpět do továrny, kde je podrobili testování a analytice. Dnes se prakticky nedají sehnat.
Mimochodem, týmoví mechanici mi vyprávěli, jak tuhé ty vidlice byly. Dělali si z nich legraci: „Kámo, kdybychom jednu nohu vidlice odmontovali, pořád by se s tím dal bez problému jezdit.” Nevědomky tak předpověděli vznik Lefty.
Co na Tvoje hobby říká žena?
Cassandra je skvělá, většinu času mě chápe. Tedy pokud zrovna za kola neutrácím velké peníze (smích). Beru to jako investici. Snažím se mít přehled o hodnotě své sbírky. Už teď má velkou finanční hodnotu i likviditu. Znám sběratele, kteří by má kola koupili obratem ruky. Nerozšiřuju sbírku nahodile a nehromadím za každou cenu. To by bylo vážně plýtvání. Radši za stejné peníze koupím jedno pořádné kolo než deset obyčejných. Vyžaduje to ale tvrdou disciplínu.
Jak se podle Tebe určuje adekvátní hodnota kol?
Sleduju, za kolik se na eBay prodávají “obyčejná” retro kola. Vím, kolik stojí Yeti FRO, GT Xizang nebo top modely Cannondale. Dokáži z toho odvodit rozumné peníze, které bych mohl za svá závodní kola požadovat. Podotýkám rozumné. Když se podíváš na high end veterány, na špičková umělecká díla, na sběratele, pro které peníze nejsou problém, pak zjistíš, že ceny mohou šplhat téměř nekonečně. Záleží jak moc kupec po té konkrétní věci touží a jak moc je vzácná. Pokud by si vybral třeba kolo Tinkera Juareze, kterých se zachovaly jednotky kusů… vážně netuším. Ani bych se ani neodvážil říci, které z mých kol je nejcennější.
A jak velký je trh?
Předně si nemyslím, že existuje vyloženě trh se závodními horskými koly. Neznám nikoho, kdo by měl tak velkou specializovanou sbírku, jako mám já. Maximálně jsou zde sběratelé, kteří za svůj život natrefili na jedno, dvě závodní kola a dali je dokupy jako zmiňovaný Mike Wilk. Jiné je to u silničních kol. Tam se specialisté určitě najdou.
Závodní horská kola beru jako součást trhu s high end retro koly. Pohybují se na něm sběratelé zaměření například na staré Kleiny, Yeti nebo GTčka. Nejsou vidět, nezveřejňují své sbírky na sociálních sítích. Znám jich ale poměrně hodně. Nutno říci, že se teď bavíme o USA a Evropě. Mám pět tisíc sledujících na Instagramu a velké procento z nich pochází z Asie. Hodně lidí mám například z Indonésie. Co my víme o tamních sbírkách, možná by nás překvapily.
Čeští výrobci horských kol svou historii většinou ignorují. Mohly by jim ti američtí jít vzorem?
Ani ne. Tradiční značky dnes patří pod křídla velkých korporátů nebo investičních skupin. V drtivé většině tak ztratily přímou vazbu na svou historii. Vlastníci ani špičkoví manažeři mnohdy nejezdí na kolech, natož aby se zajímali o historii. Přitom mezi zákazníky je toto téma stále více sexy. Vím to třeba od kluků z magazínu Pinkbike. Příspěvky s retro koly, které publikují na webu a sociálních sítích, podle nich patří mezi ty nejúspěšnější. A podobné zpětné vazby mám více. Něco se ale přeci jen mění k lepšímu. Mnoho vlivných osobností horské cyklistiky dosáhlo důchodového věku a začíná bilancovat. Shánějí se po svých tehdejších závodních kolech. Věřím, že se blýská na lepší časy.
Jakou roli v tom chceš hrát Ty? Řekni mi na závěr něco o svých vizích a cílech.
Poslední roky jsem se věnoval naplno naší dcerce Fioně. To mě úplně pohltilo. Letos jde do školy, takže se mi uvolní ruce. Chci dotáhnout rozpracované projekty a vrhnout se na propagaci. V plánu je přepracování webu. Ke každému kolu chci mít profi fotky a úplný příběh. S podporovateli připravuju sérii eventů a když se zadaří, vybudujeme v našem městě showroom. Bude v něm kromě kol i umění, fotografie, obrazy. Doufám, že moje aktivity osloví ty správné lidi, najdu sponzory a budu moci své příběhy šířit globálně. Nechci se ale primárně zaměřovat na sběratele retro kol. Raději chci mluvit k široké veřejnosti a skrze historii horské cyklistiky inspirovat lidi k jízdě na kole.
Kdo je Laurent Frieden
Narodil se v roce 1979 v Lucembursku. V deseti letech sednul na horské kolo a v roce 1993 s tátou poprvé navštívil závody světového poháru v belgickém Houffalize. Poprvé spatřil na vlastní oči elitní závodnice a závodníky oděné do pestrobarevných dresů, stovky špičkových kol a kulisu dvaceti tisíc diváků. Po tomto zážitku zcela propadl horské cyklistice. Posledních zhruba deset let žije v Kalifornii a specializuje se na sbírání závodních kol. Ve své sbírce má Cannondale Alison Sydor, Anne-Caroline Chausson, Cedrica Gracii, nebo Tinkera Juareze, Yeti a GT Juli Furtado, Ritchey Plexus Thomase Frischknechta, Diamondback Dava Cullinana nebo Miyatu Grega Herbolda. Tři jeho sbírková kola najdete vystavena v Mountainbike Hall of Fame ve Fairfaxu.
Poklady z Laurentovy sbírky
Ritchey Plexus Thomase Frischknechta
Ritchey Plexus je jedním ze třech Larentových kol vystavených v Mountain Bike Hall of Fame ve Fairfaxu. Patřil Thomasu Frischknechtovi a vozil ho po závodech světového poháru ročníku 1997. Na horní rámové trubce se stále nachází tagy UCI ze Sankt Wendelu, kde Frischi zvítězil, Budapešti, kde skončil těsně pod bednou a našeho Špindlerova Mlýna, kde kvůli zdravotním trablům nedokončil. Jedná se patrně o jeden z pouhých dvou exemplářů Ritchey Plexus s prodlouženou sedlovou trubkou. Z osazení zaujmou kliky s odřezanými závity pro malý převodník a středová osa dlouhá “tak akorát” aby se klika protáhla kolem řetězové vzpěry. Vzpomenete si na Ritcheyho experiment s převody 2x9?
Cannondale CAAD3 Tinkera Juareze
Kalifornský “mexikánec” Juarez vešel ve známost nikoliv pod svým občanským jménem David, ale pod přezdívkou z dětství Tinker (dráteník). Dlouho se bránil nástupu nášlapných pedálů a odpružených vidlic, zastával taktiku “do kopce nech velkou placku, dokud to jde” a nad jeho brutálními tréninkovými metodami zůstával rozum stát. Červený CAAD3 pochází z roku 1997 a určen byl pro závod mistrovství světa ve švýcarském Chateau-d'Oex. Na spodní rámové trubce nese tag UCI číslo 25 odkazující na Tinkerovo celkové dvacáté páté místo ve světovém poháru. Vybavením se CAAD3 nevymyká ostatním týmovým strojům té doby. Sada Sachs Quartz, kliky Coda Magic, kola Mavic Crossmax i brzdy Avid Arch. Vše to jsou dnes extrémně ceněné retro komponenty v ceně řádově stovek EUR za položku.
Yeti Ultimate Briana Skinnera
Křížové Yeti Ultimate sedlal počátkem devadesátých let Brian Skinner, třináctá nejvýznamnější osobnost historie MTB podle časopisu Mountain Bike. Oceněn byl v roce 2000 za přínos k formování závodní cyklistiky, za vývoj nové techniky i za propagaci celého odvětví. Pracoval pro Shimano, Answer, Onzu a další. Mimochodem byl i tréninkovým parťákem legendy devadesátých let Johna Tomaca. Yeti našel v jednom losangeleském autoservisu pokryté vrstvou špíny, prachu a oleje fotograf Steven Nereo a nabídl ho k odkupu Laurentovi. Ten si při bližším ohledání všiml originálních dobových dílů, specifických samolepek a začal tušit mimořádný úlovek. Před repasí byla nezbytná řádná očista. Špinavější kolo prý Laurentovi rukama neprošlo. Dostat z něj tu ztvrdlou krustu trvalo celý týden. Během repase se snažil zachovat každičký původní šroubek. Dnes je to skvost sbírky.
Yeti ARC AS Jimmyho Deatona
Když Laurent repasoval sjezdové kolo Jimmyho Deatona, z dobového tisku zjistil, že se jednalo o jednoho z mála závodníků se zápalem pro techniku. Dnes bychom pro něj použili trendy výraz geek. Jimmy se snažil management firmy Yeti tlačit, aby víc šlapal do vývoje. Upozorňoval na fakt, že Evropané začátkem devadesátých let začali Amíky ve vývoji předbíhat. Yeti ARC AS získal Laurent společně s číslem ze závodu série NORBA Kamikaze Downhill. Ten Jimmy vyhrál před zvučnými jmény jako Dave Cullinan, Brian Lopes nebo John Tomac. Pro tento závod měl na svém Yeti nasazený ikonický zadní Tension Disc a převodník s neuvěřitelnými šedesáti šesti zuby.
Navštiv Laurentův web, pokochej se celou jeho sbírkou: Dirty Sundays
publikováno v časopise Velo 6/2023