STARÝ···KOLA

Domů

Blog

Sbírka

Pár slov

„Mám totiž úchylku na odpružené vidlice,” vybalí na mě Tomáš Bílek uprostřed rozhovoru. Zrovna se chystá odpovědět na otázku, jak se v dílně popasoval s vidlicí Rock Shox SID první generace z roku 1998, jejíž příběh proletěl Facebookovou skupinou Retro MTB CZ a přivedl mě k hlubokému zamyšlení: Kolik času a energie je člověk ochoten obětovat, kolik důvtipu vynaložit, aby povolil zaseknutý šroub a zachránil vnější nohy čtvrt století staré vidlice? A to je, věřte mi, jen špička Tomova ledovce. „Nemohl jsem si nevšimnout,” odpovídám na předchozí konstatování se smíchem.

Našemu povídání v obývacím pokoji, který je zároveň depozitem kol a dílnou, předchází krátké ladění itineráře návštěvy. V Písku jsem v kontaktu hned se dvěma borci, kteří sedlají retro biky, s Tomem a Standou, šedou eminencí a vycházející hvězdou. „Se Standou tě čeká rozhovor za pár let, úplně tomu propadl. Jen na to nemá skrze svoje závodění na silnici moc času,” píše mi Tom, když domlouváme společnou odpolední vyjížďku. V plánu máme provětrat naši čtvrt století starou techniku. Protože technika je to, za čím do Písku jedu především.

Boty cvakají do pedálů a vyrážíme na Tomův testovací okruh čítající dvacet kilometrů kolem komína. Tři kluci sedlající horská kola se záplety o průměru šestadvaceti palců. Přežité, leč plně funkční a endorfiny vyplavující stroje. Žlutý Author Sector z ocelových trubek Ritchey Nitanium mé maličkosti, Tomův Cannondale Super V atypicky osazený žlutou vidlicí RockShox Reba Team a Standův vyvoněný Klein Adept v barvě Plum Crazy. Singltrek podél řeky Otavy budí respekt. Nebudu bláznit, přece jen jsem se do Písku nepřijel koupat. „Tady jsem se jednou vyhýbal dvojici chodců tak vehementně, až jsem sletěl po hlavě rovnou do vody,” čte moje myšlenky Tom. Na golfovém hřišti se krátce pokocháme vyhlídkou a pokračujeme v nastoleném tempu. „Techniku se Standou řešíme už nějaký ten pátek. Zaměstnává nás to natolik, že jsme se na společnou vyjížďku urvali až dnes kvůli tobě,” haleká na mě ve sjezdu Tom a já se tomu vůbec nedivím.

V mezičase své parťáky po očku sleduji. Tom ani Standa se se svými koly v rozbitých pasážích nepářou. Když ale přijde voda a bahno, supervéčko jede, zatímco Adept přibrzdí a kaluž ladně obkrouží. „Kleina si fakt hýčkám a jezdím na něm zásadně za sucha. Když natrefím na bahno a nechvátám, nestydím se na férovku přenášet. Hadicí to stříkám zásadně s párem obyčejných zapletených kol a o tyhle Bontrager Race Lite s keramickými ráfky se starám separé,” vysvětluje mi s úsměvem od ucha k uchu Standa. V závěrečném sjezdu k řece mi oba fully mizí v dáli. A tak je to správně, kvůli tomu byly zkonstruovány. V držáku na zdi by jich byla škoda.

Doma se loučíme se Standou, vydechneme a zasedneme ke kávě. Nedá mi to a zavedu řeč na mezonetový byt, jeho obyvatele a vzájemnou toleranci mezi lidmi a koly. „Jana si mě takového našla, toleruje to jako nedílnou součást mého života. Děti v tom vyrůstají, nezdá se jim to divné. A když jdou na návštěvu za kamarády, tak jim určitě šrotuje hlavou, proč nemá jejich tatínek v bytě kola a kde schovává nářadí,” neváhá příliš s odpovědí Tom. „Nejvíc mi vyhovuje status šedé eminence stojící v pozadí. Čas od času sdílím na sítích své poznatky z dílny, v případě potřeby rád poradím nebo pomůžu. Když se mi ale do ruky dostane nějaká zbastlená věc nebo čtu cizí rady, které jsou úplně mimo, štve mě to.”

„Víš, něco ti řeknu, když už jsi naťuknul naše rodinné konstelace. Já mluvit na diktafon nechtěl. Dokopala mě k tomu Jana poté, co mi řekla: 'Máš jedinečnou šanci poukázat na věci, nad kterými se tady rozčiluješ. Jdi do toho!' Díky ní tu teď sedíme,” dodává Tom a já jeho osvícené partnerce v duchu děkuji.

Sto třicet pět kilogramů jedlových šišek

„Jako každý kluk jsem nutně potřeboval něco lepšího, než moji vrstevníci ze sídliště. To něco bylo v mých očích horské kolo. Bohužel jen v mých, rodiče to absolutně nechápali, neviděli v tom sebemenší logiku,” otevírá svůj příběh Tom. Zatímco ostatní borci po sídlišti proháněli Authory, on okusil svou první jízdu na horském kole v sedle těžce vymodleného bazarového Cyclone v bizarní růžovo bílo zelené barevné kombinaci. „Už tenkrát v osmé nebo deváté třídě se ve mě probudily sklony k mechaničině. Rám jsem přestříkal na modro a namontoval novou přehazovačku. Vzhledem k mým finančním možnostem to byla hádám nějaká SISka od Shimana.” Nutno dodat, že první rozborky a sborky probíhaly v kočárkárně panelového domu k nelibosti místních obyvatelek dřívějšího data narození. Později došlo k přesunu do pokojíku, kde pravidla hry určovali o poznání smířlivější rodiče.

Co nedokázaly zařídit peníze, nahrazovala fantazie. „Internet jsme doma v té době neměli, a tak byly mým hlavním zdrojem informací časopisy. Hned mi naskakují živé vzpomínky na každoměsíční napjaté čekání na nová čísla. V druhém sledu tam pak mám písecké cyklo obchody. Chodil jsem do nich obdivovat alespoň součástky, když už na nové kolo nebyly peníze. Nevědomky jsem tím položil základ své současné zálibě,” zamýšlí se Tom a pokyne hlavou ke skříni, které vévodí zeleně eloxované hlávko Chris King, červené náboje Tune a modré Hope, díly z bílé sady Sram 9.0 SL a mnoho dalších šperků.

Sídlištní partička se jednoho dne rozrostla o borce z bohaté rodiny, který svou image stavěl na značkové teplákovce Nike a kole Author Taboo modelového ročníku 2000. Tom v té době sedlal ocelový na žluto přestříkaný Amulet, ale naprosto přesně věděl, že jednou bude mít špičkový model od Cannondalu. „Bylo to šílený. Měl jsem uspořeno pět set korun a snil o kole za dvě stě tisíc. Docvaklo mi to a začal jsem chodit na brigády. Nejprve jako všichni ostatní stylem 'beru, co se namane'. Později si mě vzal pod křídla táta, který učil na místní lesárně a nabralo to rychlý spád,” popisuje Tom iniciační moment který zboural tu proklatou finanční bariéru.

Sídlištní partička „Už jako malý kluk jsem s tátou chodil do lesa. Pamatuju na svůj první výstup na dvacetimetrovou jedli. Vylezl jsem do výšky, dostal strach a zavolal na něj, že neslezu dolů. Klidně odklepl popel z cigarety a opáčil: 'Bobánku, to máš smůlu. Já hasiče volat nebudu, já mám času dost.' To víš, že to nakonec dolů šlo a já si to v lese zamiloval,” říká Tomáš a vysvětluje mi, co nakonec bylo tou brigádou snů. „Když jsem byl starší, dal mi táta o prázdninách možnost přivydělat si sběrem jedlových šišek. Zní to možná úsměvně, ale představ si, že se za kilogram dávalo 42 korun. Můj rekord byl 132 kilogramů za den. A teď si to vynásob. V pekárně jsem musel na podobný výdělek makat celý měsíc.” V září si Tom ve škole připadal dle svých slov „víc jako kluk” a práce v lese mu zůstala dodnes. Velkou dřinu tam prý vyvažují velmi slušné peníze vydělané za relativně krátký čas. Bonusem k nezaplacení je pak nejlepší kancelář na světě na tři písmena: LES.

Za peníze ze sběru šišek přibyl domů zelený rám Rock Machine, odpružená vidlice RST Omega TL a sada SRAM 7.0 s řazením Halfpipe. „Ten pocit, když jsem si objednal rám a za týden ho šel s petitisícovkou v kapse vyzvednout, byl elektrizující. Rodiče mě měli za blázna a já vůbec nechápal, proč mě nechápou,” směje se Tom. Svůj vývoj od roku 2000 označuje jako sprint. Od sběru šišek k šedé eminenci se událo ještě pár iniciačních momentů. Jeden z těch nejdůležitějších zavinil brácha.

„Zpětně si uvědomuji, že byl mým největším fanouškem. Nadšeně jsem mu vyprávěl o všech těch kolech a komponentech, které si jednou koupím a on mě vždy trpělivě vyslechl,” popisuje Tom, co předcházelo bráchově cestě na zkušenou za oceán v roce 2003. „Z USA se vrátil se třemi zásadními dary. Bílou přehazovačkou a brzdovými pákami Sram 9.0 SL a s brzdovou podkovou Salsa. Držel jsem je s posvátnou úctou v ruce a uvědomil si, že už nic jiného, než ty krásné věci, nechci. Komponenty jako Sram 7.0 nebo Shimano Deore LX pro mě v tu chvíli přestaly absolutně existovat.”

Gramy dolů!

„Když jsem chodil na lesárně do třeťáku, vyrazili jsme se třídou na pracovní stáž do Švýcarska. Rubalo se tam ostošest, zároveň za to ale byly opravdu velký peníze. Představ si, že ti je osmnáct a dostaneš devadesát, sto tisíc na ruku. Je ti jasný, co mi na to řekl táta…” směje se Tom a dodává, že první, co mu smetl ze stolu, byla stará, hranatá Alfa Romeo. Vidlici Rock Shox SID Team ročník 2003 už doma raději nekonzultoval. „Šel jsem do nejmenšího cykloservisu v Písku. Vzrušení mnou lomcovalo natolik, že ze mě nevyšla ani hláska. Musel jsem vytáhnout katalog a ukázat na ni prstem. Za další týden jsem vyskládal třicet tisíc na pult a vidlici si hrdě odnesl domů,” vzpomíná Tom a na dotaz, zda o tom měli rodiče páru, rezolutně kroutí hlavou. „Táta se to nedozvěděl nikdy. Na druhou stranu si pamatuju, jak na mě byl hrdý a kamarádům moje kola ukazoval se slovy: 'Joo, to je mladýho.' Motivoval mě k tomu, abych do toho šel, ale zároveň k tomu, abych si na to vydělal sám. Nutno podotknout, že mi mamka občas tajně strčila pár stovek do kapsy a k té vytoužené součástce mi pomohla o něco dřív. Zpětně mi to přijde fér. K čemu by mi do života bylo, kdybych od nich dostal, na co si ukážu.”

Zelený Rock Machine tak definitivně zmizel v propadlišti dějin. Nahradilo ho kolo postavené na tehdy populárním rámu RB, zmiňované týmové Rock Shox SID a komponentech z USA. „Fakt už nevím, proč jsem si vybral rám v matně šedé barvě. Kdo ho měl, dá mi za pravdu, že nešel umýt ani omylem. Časem jsem ho raději nechal přestříkat. Začalo i moje období gramaření. Objevil jsem bicy.cz, kde nás takto postižených bylo více. Samozřejmě jsem tam svoje RB hrdě vystavoval,” vzpomíná Tom a já si vybavuji ten skvělý server, špičková kola a krásné fotky. Matně se mi před očima mihne nekompromisně osazené RBčko v provedení brutal finish. „Měl ho zakladatel bicy.cz Denis Bučo. Lidi si klepali na čelo, proč na rám vážící bezmála dva kilogramy navěsil tolik ultralehkých šperků. Ten chlap byl ale jenom kapánek větší, tak se nediv,” doplňuje mě Tom.

Zélandská nemoc

Sprint se v roce 2007 přesunul mimo starý kontinent. „Celkem třikrát jsem se vydal pracovat do Austrálie a na Nový Zéland. Během své druhé cesty jsem tam dal pekelně zabrat svému RB. Zasáhlo mě to do srdíčka a od té doby mám zélandskou nemoc. Traily jsou tam parádní, jako by je někdo namaloval. A samozřejmě nezůstalo jen u objevování v sedle kola. Začal jsem tam nakupovat součástky. Z Austrálie mám třeba fungl nový přední náboj Ringlé v modrém eloxu. V přepočtu mě stál 1 700 Kč,” říká Tom a já uznale kývám hlavou. Pokud znáte ceny komponentů Ringlé na eBay, kýváte dozajista také.

Austrálií a Novým Zélandem sprint neskončil. V roce 2008 se naplnila Tomova sídlištní věštba. „Usmálo se na mě štěstí a za skvělé peníze jsem koupil svůj první Cannondale Super V s vidlicí Moto FR v luxusním stavu. Prodával ho známý, který praktikuje model nakup a prodej. Dělá to tak víc lidí v komunitě, někdo sbírá a prodává přebytky, někdo cíleně přeprodává. Ať je přístup jakýkoliv, chci tady apelovat: 'Jsou to stará kola a něco pamatují, tak buďme maximálně féroví'. Já nakupuju hlavně to, co zajímá mě samotného a prodávám jen to, co dostalo plný servis. Když se vyskytne problém, vracím peníze nebo se domluvíme. Mě něco prodat není lehké. Ti, kteří mě znají, už předem nespí. Prodávajícím jsem totiž schopen na místě kolo rozebrat a pak se teprve bavíme o ceně odpovídající stavu.” šibalsky se usmívá Tom.

Za pětadvacet let strávených s technikou se Tomáš postupně vypracoval ze samouka čerpajícího ze seriálu Domácí dílna časopisu Velo do pozice borce plnícího bike-forum a facebookovou skupinu Retro MTB CZ neuvěřitelnými příběhy vidlic, tlumičů a dalších dílů rozebraných do posledního šroubku nebo pružiny velikosti dvou milimetrů. Má pro to svůj důvod, techniku miluje a rád ji zkoumá opravdu podrobně. „Vidlice z let 2000 až 2005 fungují perfektně, za mě si v té době odpružení sáhlo na technologický vrchol. Neříkám, že se vývoj zastavil, ale už tam nevidím žádné převratné změny. Byl bych rád, kdyby si výrobci víc vážili systémů, které za poslední dvě, tři dekády vyvinuli a zkušeností, které posbírali ze svých konstrukčních chyb. Nemuseli by je pak znovu opakovat. Pokud mám jeden systém vyzdvihnout, zvolím Dual Air od Rock Shox. Vezmi si, jak dlouho vydržel ve výrobě a v kolika modelových řadách byl použit,” ohraničuje Tom na závěr své sběratelsky nejoblíbenější období.

Mimochodem, někteří tvrdí, že zlatá éra horských skončila v roce 1996 letní olympiádou v Atlantně. Do odvětví přitekly velké peníze, marketing se rozjel na plné obrátky a vytlačil nadšence a pionýry slepých uliček. Někteří soudobí cyklisté se zase chytají za hlavu při jakékoliv zmínce o šestadvacítkových kolech. Pestrost názorů podepřená vzájemným respektem je podle mě to, co nás má obohacovat, nikoliv rozdělovat. Jak ve sbírání, tak v životě. Takže od návštěvy v Písku vyhlížím na eBay své první supervéčko.

Poznámka pod čarou: Vraťte nám barvy!

Fenomén barev a barevných eloxů nesmí v našem vyprávění chybět. Narazili jsme na něj náhodou v souvislosti s firmou Paul Component. Sběratelsky cenné nejsou jen ikonické CNC frézované přehazovačky od Paula, ale i vymazlené kliky Cook Bros a Kooka, představce a sedlovky Ringlé a další a další součástky. Vzpomínáme s Tomem na staré dobré časy a skřípeme u toho zuby nad dnešní uniformitou. „Mám rád barvy, a tak nad dnešní produkcí lámu hůl. Skoro každá vidlice je dnes černá. Když použili výrobci vidlic černou barvu i na kluzáky, vyloženě mě tím urazili. Světlou výjimkou je pro mě firma Marzocchi, která jeden modelový ročník nabízela červené a zelené kluzáky. Nemělo to ale dlouhého trvání. Já chápu, že je to technologicky náročnější, ale proč tomu nedat pořádný marketing a neříct si odpovídající cenu. Zákazníka si to najde,” uzavírá Tom svou úvahu a společně si přejeme, aby si výrobci čas od času odskočili pro designovou inspiraci do své bohaté minulosti.

Proč to děláš?

„Miluju oživování starých vidlic a tlumičů. Dostávají se ke mně často jako úplné trosky. První, co po koupi udělám, je, že nový přírůstek rozeberu. Následuje pečlivé čištění, seřízení a opětovné složení do původního stavu. Zpravidla je nutné něco vyměnit a to něco se dá v lepším případě koupit nebo vzít ze zásob vzniklých za čtvrt století systematického hromadění. V horším případě nastupuje téměř detektivní činnost. O-kroužky, gufera, vodící pásky, to všechno se dá sehnat, jen musíš vědět, jak se to přesně jmenuje a kde hledat. Pokud nevíš, v prodejně tě zasypou miliardou dotazů: 'Na jakou to chcete teplotu, na jaký tlak vzduchu, oleje, z jakého to má být materiálu, atd.' Neexistuje, že přijdeš s rozdrbaným dílem v ruce a řekneš, že chceš to samé. Tohle pátrání mě baví ze všeho nejvíc. Musím veřejně poděkovat všem, kteří publikují videa z dílen na Youtube, skenují staré katalogy, manuály nebo jakkoliv jinak sdílí své zkušenosti a dobové materiály. I tak ale platí zlaté pravidlo: 'Všechno si musíš ve finále v dílně odzkoušet sám a u toho počítat s tím, že si pár věcí chtě nechtě zničíš.' Když je hotovo a díl se ze stavu trosky promění do stavu plně funkčního, odpovídajícího záměru výrobce a konstruktéra, jsem maximálně spokojen,” shrnuje Tom v kostce své proč.

Oba dva se ale shodneme, že ještě něco chybí. „Spíš než dlouhé švihání na kole mě vždy zajímala technika. Tím ale nemyslím jen práci v dílně. Mám svůj okruh, na kterém jsem projel, troufám si říct, drtivou většinu všech vidlic do roku výroby 2005. A je ti určitě jasný, že předtím proběhla jejich totální rozborka a sborka. Baví mě zkoumat vnitřnosti dvou po sobě jdoucích ročníků té samé vidlice a hledat, kde se konstruktéři poučili ze svých chyb. Sním o tom vrátit se v čase a stát se jedním z nich. Baví mě poté na trailu pozorovat jízdní vlastnosti kol a jejich odpružení, vnímat rozdíly konstrukce, systémů pružení a tlumení, tvrdosti pružin nebo viskozity oleje. Bez toho by byl můj svět neúplný. Moje kola prostě musí jezdit a musí být od bahna. Přirovnal bych to k automobilistům, kteří si hýčkají své veterány. Vezmi si, kolik hodin stráví v dílně, než vyjedou na veteránský sraz.”

Poklady z Tomova obýváku

Rock Shox SID

Vidlice RockShox SID z roku 1998 zaujímá čestné místo na Tomově výstavce. Za jejím vzkříšením jsou doslova potoky krve, potu a slz. Příběh naťuknutý v perexu článku se udál následovně: „Sidka první generace je krásným příkladem konstrukčního debaklu firmy Rock Shox. Má na svou dobu spoustu parádních vychytávek, třeba nastavitelný low speed a high speed kompresi pomocí miniaturního šroubku, který ale na starších kusech zpravidla nefunguje. Jinak je to ale velký průšvih. Představ si vnější nohy, které mají dole konické zakončení. Do nich dosedá hliníkový píst utažený titanovým šroubem. Riziko, že nějaký dobrák celý tenhle setup strhne, bylo obrovské. Přesně takový příběh měl za sebou můj exemplář. Nepomohlo natlakovat vidlici vzduchem ani olejem, nepomohl rázový utahovák. Píst se pořád protáčel. Naštěstí dělá brácha u tchána ve firmě, kde mají perfektně vybavenou nástrojárnu. Řešení rébusu? Uchytit to nahoře přes torzní tyč a vytočit ven. Dvě hodiny práce. Na tom každopádně vidíš, že je nesmírně důležité vědět, jak se k té dané součástce chovat. První SIDka měla jiný utahovací moment, v tom byl zakopaný pes. Být to jakákoliv jiná vidlice, nestane se to. Hned další rok RockShox tuhle vidlici celou překopal. Konstrukčně nezůstal uvnitř kámen na kameni.”

Headshok

Další technologickou lahůdkou je odpružení Headshok Fatty, Moto a Lefty od Cannondalu. Kdo by tuto svébytnou část historie neznal. „Ač jsem milovník kol i technických fines této značky, nejsem milovník jejich vidlic. Obdivuju je z hlediska ultimátnosti a rád je servisuju. Občas ale žasnu nad jejich konstrukcí. Divím se, že si za něco takového byli schopni říct tolik peněz,” kroutí hlavou Tom a dodává, že starší modely už je složité udržovat v kondici. „Na každou generaci potřebuješ maličko jiné nářadí, jiné náhradní díly i jiný postup. To je zapeklitý problém, který ne každý mechanik rozřeší.” Mě na tato slova ihned naskakuje otázka: Ty ten vercajk všechen máš? „Jasně, stahováky patron a hodně dalších specialit. Jsem magor, vedle kol a vidlic vlastním regulérní sbírku dobového nářadí. Když máš štěstí, najdeš je na eBay, když máš ještě větší štěstí, máš bráchu, který neváhá sednout k soustruhu a strávit u něj hodiny, jen aby rozlouskl tvůj problém. Jeho entuziasmus má lví podíl na tom, kam jsem zatím v mechaničině došel.”

Tom se odmlčí a pokračuje tím, co ho v posledních letech zvedá ze židle. „Jak starší verze Fatty, Moto a Lefty pomalu odcházejí do zaslouženého důchodu, mizí i znalosti mechaniků. To ale některým servisům nebrání tvářit se, že umí zázraky. Čas od času se ke mě dostane vidlice po zásahu takových specialistů. Typicky bojují s O-kroužky, které musí mít specifický průměr. Nejdostupnější je ale varianta 20 mm, tak ji tam dají a ono to chvíli funguje. Přesně do té chvíle, než se to pose*e. Odpružení od Cannondalu má specifické dráhy z jehličkových ložisek, které tzv. migrují a vyžadují precizní péči. Teď jsem měl v dílně novější exemplář Lefty, který chodil místo továrních sto milimetrů jen třicet právě kvůli špatnému servisu. Co ti budu vyprávět, rozebral jsem ho, z patrony vytekl fungl nový olej, ale dráhy nikdo neřešil, jen je zamazal vazelínou v duchu hesla: 'Dej tam hodně vazelíny, ať jsi profík a můžeš si říct čtyřku za servis.'” říká Tom a společně se shodneme na tom, že spolehlivé mechaniky na rukou nosit. Mnohdy to bývají borci s malými krámky a roky praxe spíše než marketingem ovoněné obří speciálky.

USE SUB

Klenotem Tomovy sbírky je bezesporu levonohá vidlice USE SUB. Konstrukční masterpiece, kterému chybí k dokonalosti jen jedna drobnost. Funkčnost. „Opravdu krásná práce. Rozebrat ji je jako rozebrat propisku, jen asi třikrát jednodušší. Systém pružina vzduch a žádné záludnosti uvnitř. Pamatuju si, jak ji ve Velu testovali při sjíždění schodiště. Uprostřed schodů přestala stíhat pružit a rezignovaně se zasekla. Přesto si troufám tvrdit, že se jedná o sběratelský svatý grál podobně postižených jedinců. Na eBay nás na ni přihazovalo alespoň dvacet. Neptej se mě prosím, za kolik jsem ji vydražil,” zmíní letmo Tom a upřesňuje, že jepičí život tohoto skvostu prý trval zhruba od roku 2001 do roku 2003, k dispozici byla verze s vlastním nábojem a později i verze kompatibilní s Lefty nábojem.

publikováno v časopise Velo 5/2023